Zapadající slunce

Podobně jako Nacumeho Polštář z trávy nebo Tanizakiho Ti, kteří raději kopřivy, další kniha japonského autora z první poloviny 20. století, která vyvolává určité nostalgické nálady a skrze vytříbený jazyk seznamuje s na první pohled vcelku běžnými situacemi v životě. O to větší platnost má však moudrost obsažená v řadě monologů a dialogů. Osumy Dazaie si velmi cením, a právě zásluhou tohoto románu.

Japonský spisovatel Dazai se ve svém románu z roku 1947 věnuje jednomu z ústředních témat své doby - ústupu japonské feudální třídy ze své nadřazené pozice ve společnosti. Nešlo o řízený, destrukční proces, jako u nás kapitalismu formou diktatury proletariátu. Zánikem císařství v roce 1947 nicméně dospěla japonská monarchie k podobnému konci. Více než o samotné druhé světové válce a porážce Japonska autor na příkladu jedné rodiny šlechtického stavu rozjímá o otázkách ušlechtilosti, vznešenosti a morálky, a to v typickém metaforickém vidění světa, společnosti a sebe sama. Autor do románu vyprojektoval své vlastní problémy s životem podmíněno turbulentní dobou, a tak se protagonisté potýkají se závislostmi (drogy, alkohol), nebo s revolučním uvažováním a chováním (sex, dítě bez otce), a v neposlední řadě pro japonskou kulturu "tradičním" dobrovolným odchodem ze světa, když jinak nelze zachovat si čest. Románem prostupuje zajímavý křesťanský motiv hada, který hlavní hrdinky konfrontuje s prvotním hříchem a starozákonní, osudovou nevyhnutelností. Japonsko si svou porážku zjevně uchovává ve svém nitru po desetiletí, stejně jako Německo svou nacistickou minulost. Pochmurný román, stejně jako doba, v níž se odehrává.