Zajatec rohaté přilby

První díl Silkeho tetralogie Posel smrti je barbarská fantasy, v níž okované sekery, řemdichy, obouruční meče, šavle či kuše ani chvíli neodpočívají. Uťatých končetin, krve a potu si tak čtenář užije do sytosti. Příběh je přímočarý a prostý, nevyžívá se ve zdlouhavém filozofování, zastávkách, odbočkách ani slepých uličkách. Co ho však sráží do hlubin je Silkeho styl psaní. Přestože je celé vyprávění uhněteno ze špíny, prachu a bláta, oděno do zatuchlých šatů a smradu, na všechny strany z něho čiší okázalá nabubřelost a afektovanost. Strojené dialogy se opájejí teatrálností, že je to mnohdy až k smíchu. Postavy jednoznačně černobílé, žádná historie, žádný vývoj. Přestože se v průběhu děje Gath Baal proměňuje z hrdinného ochránce rodné hroudy ve smrtícího démona, ovládaného rohatou přilbou, nepostřehnete v jeho chování a přístupu k okolí žádný velký rozdíl. Hrrr na ně a dost! Alespoň že konec se nerozplynul v nějakém infantilním happy endu. Číst se to dá, ale díru do světa Zajatec rohaté přilby neudělá.

Je to tak ledabyle napsané, až se člověk opravdu místy i nudí. Příběh není zrovna originální, ani jména postav nejsou zrovna zvlášť pečlivě zvážena. Při čtení se mi honilo hlavou, kde jsem podobné věci už četl či viděl. Hlavní hrdina je barbar se vším všudy. Moc toho nenamluví, je příšerně namakanej, má obrovskou sekeru a je téměř neporazitelnej. Pořádné bitvy se člověk dočká až koncem, ale pokaždé je to takový děsný chaos ze kterého stříká jen krev a padaj mrtvá těla k zemi. Nicméně něco mě nutilo to dočíst. Je to asi tou nevšední a řekl bych i mírně depresivní atmosférou, která se celou knihou táhne.