Prokletí čepelí

Jako by si Silke schovával to nejlepší na konec. Prokletí čepelí, čtvrtá a závěrečná část tetralogie Posel smrti, se utrhla ze řetězu a řádí v okolí Boo Bah Benu s nebývalou otrlostí a přesvědčivostí. Poprvé mám pocit, že v příběhu skutečně řinčí ocel a ne že jen šustí papundeklové napodobeniny, teče krev a ne kečup, a když Ghal Baal dá ránu, že to kurevsky bolí. Koneckonců tento barbarský válečník tady konečně také mluví a dokonce se i usmívá. Už to není jen mašina na mrtvoly, ale i člověk. Ostatně proměna se udála i s ostatními hrdiny a najednou máte pocit, že jim rozumíte daleko lépe, než za celé tři předchozí knihy. Dobývání Bílého Stromu, v jehož pevnosti se část vyškolené posádky zabarikádovala, rozhodnutá chránit jen a pouze své vlastní životy, je atraktivní a vzrušující. Magie už zase pořádně míchá s lidskými osudy a Bohyně světla a temnoty rozehrávají partii o budoucnost světa. Finále je lehce otevřené a krásně usmiřující, takže tleskám s rukama nad hlavou…