Tuto knihu zbožňuju. Tváří se jako Popelka, přesto je v ní ukryto tolik krás, bolesti i radosti najednou. Autor, ačkoliv básník, zde popisuje události ze svého života krásným poetickým jazykem. Klobouk dolů, pane Seiferte.

Jaroslav Seifert nezapře své básnictví ani v prozaických vzpomínkách. V krátkých črtách vzpomíná na přátele z řad umělců (Slečna Toyen, Dosti Wolkra!), zachycuje dobovost (Atentát na doktora Kramáře), líčí zázemí domova (Kuchyňské hodiny). Výhodou textů je, že se nemusí číst popořádku. "To známé tik-tak je však poslední, co slyším z jejich útrob. Hovoří ke mně docela jinak. K jejich důvěrnému, ale vždy rytmickému hlasu - jestliže se zaposlouchám a jejich tikot vnímám - vymýšlím si, či lépe: slýchávám přemnohá slova. Je to vlastně také i trochu mé řemeslo." (s. 17, Kuchyňské hodiny)