Vodní nůž

Po třetí autorově knížce mám sama pro sebe jasno: Bacigalupi si žádá čtenáře ochotného překonat překážky kladené na desítkách počátečních stran. U Dívky na klíček to bylo nejmarkantnější, tady o něco lepší. Bude to zřejmě i ve mně, v mé potřebě rozumět všemu hned, pochopit přesně, kdo je kdo a kde je a s kým se přátelí a pro koho pracuje. Pokud to nevím, zůstávám chvíli emocionálně chladnější. To prožívání a radost z četby přichází až později; tady v pocitu lítosti nad utracenými životy a strach o těch pár lidí, z nichž u jednoho to ještě navrch nemám úplně morálně ujasněné. A samozřejmě pocit, který mám u Bacigalupiho vždycky: to se snad nemůže stát – nebo že by? Dojdu tedy nakonec zase k tomu, že je to výborný spisovatel, jehož knížky si ale musím trochu zasloužit.

Když jsem četl Bacigalupiho Dívku na klíček, trvalo mi poměrně dlouho, než jsem do jeho neuvěřitelného Krung Thepu pronikl a jízdu na tobogánu si začal užívat. Ne tak v případě světa, který umírá na nedostatek vody. Mezi vodní nože jsem vklouzl jako klíč do zámku. Jako bych to tady odjakživa znal, jako bych už někdy žil ve phoenixských slumech a zápasil o každou kapku vody. Bacigalupi hned od začátku mistrně pracuje s atmosférou. Úplně jsem cítil to všespalující slunce, vedro a vyprahlost, mezi zuby mi skřípal písek a dusil jsem se vším tím pouštním prachem, před nímž nebylo úniku. Pak jsem se seznámil s Angelem, Lucy a Marií a bylo to, jako bych potkal staré známé. Okamžitě jsme si padli do noty a začali si vyměňovat vtipné bonmoty. Do třetice všeho dobrého mi Bacigalupi nabídl PŘÍBĚH, který mě strhl s sebou. Je to drsné a ne příliš optimistické vyprávění, ale má sílu, které nelze odolat. Není třeba ani váhat, jaké knize přiřknout hodnocení: tady je to jasně za plný počet. Bavilo mě to od začátku až do samého konce.