Po třetí autorově knížce mám sama pro sebe jasno: Bacigalupi si žádá čtenáře ochotného překonat překážky kladené na desítkách počátečních stran. U Dívky na klíček to bylo nejmarkantnější, tady o něco lepší. Bude to zřejmě i ve mně, v mé potřebě rozumět všemu hned, pochopit přesně, kdo je kdo a kde je a s kým se přátelí a pro koho pracuje. Pokud to nevím, zůstávám chvíli emocionálně chladnější. To prožívání a radost z četby přichází až později; tady v pocitu lítosti nad utracenými životy a strach o těch pár lidí, z nichž u jednoho to ještě navrch nemám úplně morálně ujasněné. A samozřejmě pocit, který mám u Bacigalupiho vždycky: to se snad nemůže stát – nebo že by? Dojdu tedy nakonec zase k tomu, že je to výborný spisovatel, jehož knížky si ale musím trochu zasloužit.

Vítejte ve světě, kde je voda vzácností, kde lidé pijí i vlastní přefiltrovanou moč, ve světě paradoxů, kde si bohatí užívají zurčení fontánek, zatímco chudí nemají vláhu ani na osobní hygienu, ve světě, kde se pro vodní zdroje likvidují celá města a ruinují lidské životy po statisících. Čtenář zavítá na jih bývalých USA, především do Phoenixu, jehož vodní práva jsou hlavním (přesto podivně nevýrazným) motorem událostí. První třetina románu je věnována seznámení s ústředními charaktery, poznávání a pochopení prostředí, útočí pocitem zmaru. Děj byl na vedlejší koleji, vše se točilo kolem dojmů: rozklad, (ne)lidskost, právo silnějšího. Jakmile se trojice linií začala protínat, příběh nabral tempo dravé řeky a řítil se až do hořkého finále, které sice nebylo tak drtivé jako v „Dívce na klíček“, nicméně mnoho naděje na změnu k lepšímu v něm pro lidstvo nezůstalo. „Dívka na klíček“ ze mě vyždímala 85% a pyšnila se exotičtějšími kulisami, ovšem „Vodní nůž“ zase nabídl postavy, s jakými se mi lépe ztotožňovalo, zůstanu s hodnocením na stejně vysoké úrovni. EDIT: V letošním extra suchém létě jsem na tuto knihu vzpomínala s mrazením v zádech.