Moc mě potěšila tato kniha o nadaných sourozencích Brontëových. Jejich život "nebyla procházka růžovým sadem", byla to procházka po větrných vřesovištích jejich domoviny. Romány sester Charlotty, Emilly i Anny mě nadchly už kdysi dávno a obdiv k těmto dílům mne nikdy neopustil. S velkým zájmem jsem si přečetla životopisný román paní Hany Parkánové-Whiton. Úžasné.

Nevlídný kraj, blata, kopce, vřesoviště, ledový vítr, to je Haworth v Yorkshihu. Není to zrovna ideální místo pro život, jak brzy po nastěhování zjistila rodina Bronteova. Čekalo je tu, jak je známo, jen nepříliš šťastné dětství, bez matky a s emočně chladným (uvnitř milujícím, navenek despotickým, nevšímavým až sobeckým) otcem, a to si vyžádalo své oběti – bohužel i na životech! A ti, co přežili? Sociálně izolovaní, se svým nadáním naložili po svém, byli bystří pozorovatelé okolního světa (všichni), a tak si z vlastního pozorování, a za pomocí výjimečné fantazie, jíž byli obdařeni a kterou pilně rozvíjeli (všichni), vytvořili vlastní hry, vlastní imaginární světy – a tady se započala jejich cesta … po níž se zpočátku vydaly všechny tři sestry a snimi i nezdárný bratr Branwell. Větrná hůrka rodiny Brontëových pro mě byla milým překvapením! V rodinném příběhu si postupně berou slovo všichni členové téhle zvláštní rodiny, jejich myšlenky se prolínají a vytvářejí tak rozhodně zajímavý, i když dost tragický, obraz. Každý z nich přispěl svým dílem, namaloval pár črtů, smělých, či nesmělých tahů štětcem, jimiž poodkryl svůj úhel pohledu, a mírně poopravil celkovou perspektivu příběhu – teprve celek pak může skutečně vyprávět - o šanci, jak vést důstojný život, o níž snil kaplan Brontë, o šanci, jak žít spokojený rodinný život, o níž snila jeho žena, o pokřivených charakterech, o lásce a o osudu … „Člověk /totiž/ míní, pánbůh mění.“ A o tom se ovdovělý a zahořklý duchovní i celá jeho rodina, díky dramatickým životním událostem, skutečně přesvědčili … … „pokusil se potlačit strohou přísnost … maska uměřené rozvážnosti měla zakrýt divoké výbuchy zuřivého hněvu, impulzivní záchvaty vzteku … jen Maria znala tuhle jeho temnou stránku …“ … a později … i jeho jediný nezdárný syn Branwell. … „Tehdy jsem právě dokončovala rukopis Jany Eyrové, … během tří týdnů jsem ho odeslala – ujaly se ho schopné a mně přátelsky nakloněné ruce. To se odehrálo na začátku září roku 1847 a ještě před koncem října téhož roku román vyšel, zatímco texty mých sester Na Větrné hůrce a Agnes Greyové, které byly v tisku již několik měsíců, si dávaly na čas … konečně se oba romány objevily. Kritici je neposuzovali spravedlivě.“ … „Co víc bych měla o sestrách ještě dodat? Nemohu a nemám potřebu toho říkat o mnoho víc. Z vnějšího pohledu to byly nenápadné ženy, jimž život žitý v dokonalém odloučení přinesl mírné způsoby a návyky.“