Venom Carnage

Moji zuřivost přehluší výkřik dítěte a po něm se ozve hlas, kterej jsem už nikdy neměl slyšet . . . Tento příběh je stejně tak zmatený, jako chaos v hlavě Eddyo Brocka. Vždycky nevíte na čem jste. Zmatek střídá realita, realitu zase zmatek. A čtenář pak už ani netuší, čemu že to má vůbec věřit. Když se na scéně objevuje Sleeper, tak už mi to připadalo přehnaný. Kam to jako chtějí tvůrci z klasickým Venomem ještě dotáhnout? Kolik odnoží tohoto mimozemského symbionta nakonec bude? Protože mě už teď se zdá, že jich je až moc. Citát: Mohl jsem si vybrat. A šel jsem zpátky do temnoty. Tak že po chaotickém čtení musím uznat, že kresby v tomto svazku se povedly. Všichni tři tvůrci (Donny Cates, Jesus Aburtov a Rain Beredo) se činí a ikdyž je opět díky Carnagemu použito hektolitrů červené barvy, vyjde z toho nakonec příjemná kresba. Například jsou nádherné úvodní listy k samostatným sešitům, alternativní obálky a i některé celostránkové kresby v jednotlivých příbězích. Jako celek na mě tento svazek zatím působí lépe než ty tři předchozí. Citát: Na to, že seš chytrej, seš docela dost blbej!

Donny Cates se rozhodně stává jedním z mých nejoblíbenějších autorů současných Marvel sérií, protože ten člověk má hlavu plnou neotřelých nápadů, které ale dávají smysl, a dokáže vymyslet obrovskou rvačku stejně jako se soustředit na postavy a rozehrát s nimi zajímavé příběhy. Udělal to s Thanosem (kde přebral žezlo od Jeffa Lemira, aniž by kvalita jakkoliv utrpěla), udělal to se Strangem a teď to dělá i s Venomem, kterého z málem tuctového antihrdiny proměňuje v někoho mnohem zajímavějšího. Filmy s Tomem Hardym si o něčem takovém mohou nechat zdát a byla by škoda, kdyby na jejich mizernou úroveň mělo doplatit tak skvělé čtení.