Věk nenávisti

Věk nenávisti mi stylisticky z celé trilogie vyčnívá nejvíc - rozvržení příběhu je čisté, dialogy už tolik nedrhnou a zápletka od prvních stránek přesně ví, co dělá. Sem tam sice zabloudí do odboček, které nejsou zas tak důležité, na druhou stranu bravurně dotvářejí atmosféru válečných hrůz utržených z řetězu. Což podtrhuje moje přesvědčení, že Pavel Renčín by se měl věnovat především hororu, pro který má talent jak nikdo jiný. Přes všechnu chválu se však nedokážu ubránit dojmu, že i když měl autor od prvního dílu vymyšlený závěr, cestu k němu tvořil za pochodu a s každým dalším zvratem musel domýšlet, co s kterým hrdinou udělat. Díky tomu působí některé momenty samoúčelně, aby se konkrétní postavy dostaly na konkrétní místa. Ale ať se válečný střet přiostřuje sebevíc, nepřerůstá Renčínovi přes hlavu a příběh Václava tak dojde ke zdárnému konci, stejně jako trilogie samotná. Chaotické kataklyzma se nekoná, snad jen ta „láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí“ si mohla trhnout páteří.

Ach jo, zas jednou musím být v rámci upřímnosti kazišuk. Pardon. "Věk nenávisti": Městské války 3 a současně Labyrint 2 je kniha, která musela vzniknout, aby se trilogie završila a uzavřela. Při té příležitosti se jakž-takž dořešil nejen osud Vaška Vrana a jeho spojenců i odpůrců, čtenář se také rozloučí se Lvím spárem, dobrodruhy z „Labyrintu“. Jak už jsem remcala posledně: byla bych mnohem radši, kdyby k natolik těsnému propojení vůbec nedošlo, protože „Labyrint“ jsem četla tak dávno, až jsem z něj stihla spoustu událostí pozapomínat, zároveň však ne dost dávno, abych měla chuť pouštět se do druhého čtení. Nastala tedy neoblíbená situace, kdy jsem se první polovinou knihy poměrně nezúčastněně pronudila a peripetie hrdinů ve mně probouzely minimální emoce, ať jejich utrpení bylo sebevětší. Co před pár lety nadchlo nespoutanou fantazií, nezvládlo zafungovat znovu… možná jsem po knize sáhla v nevhodné náladě, možná jsem minula správný věk, těžko říct, proč jsem se stránkami prodírala s obtížemi. Teprve s vypuknutím války můj zájem o dění poněkud ožil, přesto mi nezbývá, než (s lítostí) kafrat: „Věk nenávisti“ je plný soubojů, bitev, krve, násilí a bolesti, bůžkové ze stroje útočí ze všech stran, logika dostává na sedinku, děj freneticky lítá od jedné postavy k druhé a přitom nezbývá čas se jim pořádně věnovat nebo truchlit pro padlé. Rozháranost díla a příliš časté tahání králíků z klobouku mi radost neudělalo, ovšem berte mě s nadhledem: jsem přece z Ostravy!!!* Šlak vzal, že 10 let bydlím těsně za hranicemi okresu; ten hrubý, svérázný, charismatický chlap se sbíječkou místo ruky je v mé duši a plicích usazený navždy:-). No, pane Renčíne, nepotěšil jste mne a ani já Vás nepotěším: tentokrát pouze lehký nadprůměr za atmosféru, pár dobrých nápadů i skvělých pasáží, sympatický literární styl a bezchybnou redakci. Nějakou povídku z tohoto světa si ráda přečtu, ale s koupí dalšího románu bych zřejmě váhala. *Pokud máte dojem, že jsem to s množstvím vykřičníků přehnala, podívejte se na současné logo mého rodného města (bílého hornického koníka jsem musela dávno oplakat).