Kniha esejů, která vznikla, mimo jiné, díky spolupráci se současným slovenským fotografem Ivanem Zubalem a přidaly se i další osobnosti jako Petr Nikl, František Skála nebo třeba František Bílek. Umění je tu vnímáno jako další cesta k porozumění světa. Autor klade spoustu otázek, ale není jisté, zda na ně dostane jednoznačné odpovědi. Tato kniha si mě získala svou nádhernou obálkou. Když jsem ji uviděla, bylo rozhodnuto, že si knihu potřebuji přečíst. Úplně si mě přivolala. Hned v úvodu musím říci, že to pro mě bylo vystoupení z mé komfortní čtecí zóny, ale občas je potřeba si přečíst i pro nás něco netypického, neboť to zároveň může být velice přínosné. Kniha by šla rozdělit na několik částí – část o Slovensku a jeho historii, o umělcích, kteří tam tvořili. Část o skalním umění. Prostor zde dostali umělci František Skála a Petr Nikl (mimochodem jeho obrazy orchidejí jsem si okamžitě zamilovala) a na konci se dočteme nejen o historii Slovanské epopeje od Alfonse Muchy. Eseje jsou doplněny spoustou fotografií. Je tu jak krajina, umělecká fotografie a zachycena jsou i další umělecká díla. Nemusíte tak nic dohledávat a vše, co souvisí s textem, máte pěkně pohromadě. Je tu spousta zajímavých myšlenek, postřehů a otázek, a to na různá témata. Rovnou se přiznám, že ne úplně všemu jsem rozuměla, ale bavilo mě dozvídat se pro mě nové informace a seznamovat se s umělci a jejich tvorbou. Na chvíli se zastavte a pojďte nahlédnout do věcí, které září!

Nová kniha Václava Cílka je zvláštním slepencem. Zdá se, že autor toho chce a potřebuje tolik říct, že se rozhodl sdělit to v jedné knize, ať to je odbyto. V zásadě jde o knihu o umění a umělcích. O světle, které skrze ně a jejich dílo ozařuje svět. Četla jsem mnoho Cílkových knih a všechny mám ráda. Zde jsem ale občas měla prchavý pocit jakési autorovy neskromnosti, zdráhám se z úcty k němu napsat nadutosti. Napolo tajuplná osobní vyznání, kterým rozumí pouze zasvěcený a znalý věci, tento pocit umocňovaly. Něco tam bylo zkrátka nadbytečné. Ale co, autor to tak chtěl, tak berme nebo nechme být. První část knihy je velmi zajímavá, alespoň pro mne. Pojednává o skalním umění tak, jak jsem o něm dosud nečetla. Odtud se volně přelévá k současnému českému umění v čele Petra Nikla, Františka Skály, Ondřeje Smeykala a dalších. Pak se dlouze věnuje sochaři a grafikovi Františku Bílkovi, jeho dílu, inspiraci a osobnosti. Následuje Alfons Mucha a jeho Slovanská epopej, o které je v samém závěru zajímavá samostatná kapitola o tom, jak se připravovala publikace s reprodukcemi. Část o světové a zejména české politice na přelomu 19. a 20. století je opět velmi zajímavá. Kdo stál u založení nezávislého Československa? Byl to nejen sám Masaryk (který koncipoval rovněž Deklaraci nezávislosti), ale i tvůrce obřích soch v Mount Rushmore a vrcholný představitel Ku Klux Klanu v Americe Gutzon Borglum. Všechna ta jména a překvapivé události, které vedly k nepravděpodobnému vzniku Československa tu vypisovat nebudu, jsou sice zajímavé a pro mne v mnohém objevné, ale mě zajímala především ta první část knihy, ze které přidám několik citátů: „...co je to za svět, ze kterého vyrůstá skalní umění a proč se zjevuje právě teď?Co se děje s naším světem, že se aktivuje nějaký druhý plán? Myslím, že si toto spojení nevymýšlím. Jednak mocně roste proud archeologické literatury zabývající se skalním uměním, jednak jsem od více autorů viděl podobné obrazy. --- když vykročíte cestou nějakého zasvěcení, jako byste aktivovali jakýsi vnitřní program, který vás vede od jednoho předvídatelného kroku k druhému a předem je rozhodnuto, jakou cestou se dáte. Zasvěcení vtisklo už na počátku vašemu životu určitý tvar a vy jej naplňujete. Na druhou stranu je většina šamanů k tomuto kroku povolána a nemá moc na výběr. Zasvěcení je bytost, která se o vás stará, ale vy ji musíte krmit. Pokud ji nechcete přijmout, bytost začne být neklidná, vy nešťastní a možná zahynete. V kmenových společnostech je vaše ´osobní´ šamanství záležitostí celé společnosti, protože medicinmanem jste se stal ne kvůli sobě, ale pro ostatní. Hasičem se taky nestanete, abyste si doma mohl uhasit požár, kdyby k němu náhodou došlo. Naštěstí uprostřed všech těch mysterií funguje již zmíněná ochranitelská moc až sarkastického humoru a ryčné hudby. Všimli jste si, že třeba česká dechovka nefiguruje v žádném katastrofickém filmu či noirovém thrilleru? Některé věci se totiž navzájem zahání. Jsem přesvědčen, že nejlepší obrana proti zombie není mačeta SOG, ale naplno puštěný dechovkový šlágr. Podobně i tradiční jazz zabraňuje mysli sklouzávat do bezvýchodného podsvětí. --- Určitě neplatí představa, že umění by se vyvíjelo od nějakých primitivních forem k dokonalejším. Umění, a to od samého začátku, buďto je, anebo není. Monumentální jeskynní umění je ´hotové´ stejně jako hudba J. S. Bacha. Umění připomíná řeku plynoucí stranou našich životů, kterou všichni známe, ale ne každý do ní umí vstoupit. Indiáni mají často pocit, že bílý muž si odkudsi z vesmíru vytáhne boha, umístí jej na nebesa a Zemi se všemi jejími tvory a proměnami považuje za neživou. Zbylé užitečné části této ne-živé planety se pak snaží využít nebo prodat. --- Něco podobného známe i z evropského folklóru či původních pověstí o Krakonošovi, což není eticky uvažující myslivec, ale nebezpečný démon. () Domorodci nemají onu křesťanskou či obecně egyptskou a blízkovýchodní tendenci vydestilovat boha z okolní krajiny a pak ho zavřít do ´krabice´ nějakého chrámu. --- Podstatná je však ještě středověká zásada, že ´božské je možné poznávat jenom božským´. V člověku tedy musí být nějaká základní jiskra, díky které pozná oheň. Pokud schází, pak vyšší sféry zůstávají neviditelné.“