Ve jménu otce

Drsné, syrové, autor si nebere servítky a ukazuje nám lidi a mezilidské vztahy děsivě pokřiveným zrcadlem, přijde mi to jako jedna velká – trochu černá - parodie. První část knihy hodně silná, bavila mě hra s jazykem a s drsnými pointami. Druhá půlka na mě byla už příliš fantasmagorická, v košatých a trochu divokých alegoriích jsem se ztrácela. Zajímavý doslov Lubomíra Machaly. Pro mě tak napůl, něco líbilo, něco ne… „Naši otcové… stárnoucí zničení chlapi… rolníci, dělníci, opilci… to bylo normální! Ještě dneska, když vidím budovatelské filmy, se mi dělá šoufl. Jsou tam vidět naši otcové. Jak vypadali? Co jim to sžíralo ksichty? Jaká lepra? Nějaké všeobecné socialistické neštovice? Kožní choroba režimu?“ ... „Vzduch měl vibrovat napětím, měl být bojištěm sil, energií, vyzařování. Nevšiml jste si, jak se v tomhle městě člověku někdy zježí vlasy?“ „Myslel jsem, že je to móda. Ze západu. Punk?“ „Ne – napětí! Na mladých se to projevuje nejčastěji, jsou citliví. A takovým, jako jste vy, se ani nemá co ježit…“

Pro mě šlo o seznámení se s autorem a mohu říci, že mě uhranul. Obsah, styl, vodící linka, atmosféra, zkrátka všechno. Dům, ve kterém se příběh odehrává, jsem viděla před sebou, nahlížela jsem do života této, nijak neobvyklé domácnosti, prožívala s jedním každým členem jeho úhel pohledu. Nepůsobilo to na mě ani depresivně ani slabošsky, byla to všednodenní realita, kdy se do sto osmnácti stran malého knižního formátu vejde celý lidský život a nechybí tam vůbec nic. Knihu jsem si půjčila v knihovně, kde jsem na ní narazila docela náhodou, mezi právě vyšlými. V každém případě si ji pořídím, protože už bez ní nechci dál žít.