Vdovin dům

Daniel Abraham je ďábel v lidské podobě. Nemyslím tím teď, že by nosil rohy, ukusoval netopýrům hlavy a ve chvílích trudomyslnosti jezdil výtahem. On je pouze všehoschopný spisovatel, který neváhá své postavy chladnokrevně natahovat na skřipci, jen proto, aby viděl, jak silné emoce tím u čtenáře vyvolá. Když pak usoudí, že už toho bylo dost, celé to obrátí v humornou epizodu, jíž se nelze nepousmát. A právě díky tomu patří scény s drakem v tomto díle bezesporu k tomu nejlepšímu v celé sérii. Každopádně tím, jak autor rozehrává vyprávění v několika liniích, máme možnost nakouknout do zákulisí různých profesí, ať už jde o válečnictví, herectví či finančnictví. Příběh je přitom neustále v pohybu, takže nemine kapitola, která by nepřinesla nějaký zvrat, odhalení či změnu, jež vývoj událostí posune zase o kus dál. Ovšem žádný Sauron se nekoná, tohle je o lidech a jejich tužbách. A přestože události dospěly do bodu, ze kterého už není návratu, očekávané finále ještě může v mnohém překvapit.

Tahle kniha má jeden zásadní nedostatek. Sotva jsem jí otevřela, skončila. Seděla jsem nad ránem nad prázdnou stránkou a přemýšlela, co budu číst teď, ale přiznám se, že (stejně jako po přečtení Tyranova zákona) se moje hlava intenzivně brání čtení čehokoli jiného. Je to zvláštní stav, kdy se mi představa opuštění jednoho světa a vpadnutí do jiného neskutečně příčí, je mi nepříjemná až odporná. (Vždyť tady je tak dobře, proč musím jít pryč?) Tak moc, tak neuvěřitelně mě baví tahle série.