Královská krev

Ačkoliv Daniel Abraham pokračuje v rovině nastavené prvním dílem, nebojí se šťouchnout do vosího hnízda a zápletku v klíčových okamžicích nečekaně vyhrotit. Díky tomu jednotlivé linie nenudí, přestože vývoj událostí vlastně odpovídá předběžným očekáváním. Což je asi největší slabina pentalogie, tedy že čtenář automaticky předpokládá, jak budou díly rozvrženy a autor to zatím nijak zásadně neproměňuje. Pozitivem ovšem je, že se postavy definitivně vyprofilovaly a člověk se tak s nimi lépe sžívá. Děj navíc díky tomu ubíhá rychleji, protože už se nemusí utužovat charaktery starých známých. Nejsilnější stránkou vyprávění ale zůstává spisovatelova schopnost představit motivace zúčastněných stran natolik srozumitelně, že příběh nemá osobitého padoucha, zastupujícího všechno nejzvrácenější zlo světa. Ona i pavoučí bohyně to ve skutečnosti myslí upřímně. Od určitého bodu jsem si však říkal, jestli zvolený žánr fantasy nebyl pro sérii zbytečný. V kulisách historického románu by jí bylo lépe.

Komentář bude tentokrát (asi) stručnější, protože k druhému dílu série jde málo napsat, aniž bych vyžvanila děj. Ten přitom není úplně průhledný, i když lze leccos odhadnout předem - zápletka se klikatí různými směry jako život sám. Postavy nejsou černobílé ani bezchybné, jejich chování a jednání lze snadno porozumět (a ne vždy schvalovat). Všechny linie jsem si více či méně užívala; největší zvědavost ve mně vzbuzuje Clara, ta klidná síla v pozadí. Geder mě štval, ovšem to je jeho role, takže si nestěžuji. Kromě toho už se autor pustil do vybíjené a vzbudil ve mně dojem, že "Mince a dýka" je light alternativa ke "Hře o trůny" - stručnější, méně popisná, snad i s pozitivnějším vyzněním navzdory občasné brutalitě, s jakousi nadějí do budoucna. Nedostatek originality převažuje míra čtivosti, přinejmenším já jsem se ke stránkám ráda vracela a nemusela se nutit k jejich dychtivému otáčení. Takto si představuji kvalitní, dospělou fantasy, ačkoliv k metě nejvyšší mi stále cosi chybí. 80%