Válka o pravdu

Aktuálnější než dnešní noviny. Před dvaceti lety jsem na Waltariho románech vyrostl. Když po r. 2000 nakladatelství Hejkal vydávalo nově přeložené romány, dočetl jsem se v doslovech i "Pravdě o Litvě Lotyšsku a Estonsku." A když jsme v roce 2007 pobaltské země poprvé procestovali, zajímal jsem se o tuhle knížku znovu. Před lety jsem paní Hejkalové dokonce psal, zda se ji nechystají přeložit. Tehdy psala, že ne. Jsem rád, že k tomu nedošlo tehdy, ale až dnes. A díky za to! Kdybyste ji totiž četli před ruským útokem na Ukrajinu, nikdy by Vám tolik nedala. Takto je na jaře 2022, 80 let po vydání neuvěřitelně aktuální, jak píšu v první větě. Až se budete divit. Sovětské nebo ruské praktiky jsou totiž fakt, fakt pořád a pořád stejné :-(

„Nesmíme ani zapomenout, že uvažování státníků, inteligence i celého národa do značné míry určoval onen duševní zákon, který nám radí věřit tomu, v co sami doufáme. Tento svůdně jednoduchý způsob uvažování je třeba mít na paměti vždy, když se blíží velká rozhodnutí. Lidé doufali, že se baltským zemím podaří z důsledků smluv víceméně šťastně vyváznout, a proto tak ochotně věřili ruským slibům.“ „V článku 97 ústavy Estonské sovětské socialistické republiky je uvedena celá řada občanských svobod: svoboda slova, svoboda tisku, svoboda shromažďování a projevu. V praxi to znamená, že všechny tyto svobody smí využívat pouze osoba, která ústně i písemně chválí a ctí současný systém, komunistickou stranu a její opatření. Shromáždění a demonstrace smí pořádat pouze komunistická strana a na těchto setkáních se nesmí kritizovat vládní opatření.“ Historie se možná neopakuje, ale téměř jistě se rýmuje, abych parafrázoval Marka Twaina. Tahle útlá knížka je toho dokladem. Autor v ní zevrubně a z pozice přímého účastníka popisuje krátké období mezi podzimem 1939 a létem 1940 v Pobaltí, na jehož konci byly Litva, Lotyšsko a Estonsko obsazeny a začleněny jako svazové republiky do Sovětského svazu. Historicky jde o nesmírně zajímavé, nicméně neradostné čtení. Z dnešního pohledu je příběh mimořádně důležitý, nelze totiž nevidět podobnost mezi rozvratným úsilím a konáním tehdejšího Sovětského svazu a stejně rozvratným úsilím a konáním dnešního Ruska. Metody zůstaly, vlastně ani cíle se nemění. Text začíná krátkým historickým exkurzem do novodobých dějin Pobaltí a Finska. Autor neopomene zmínit opakované pokusy o obsazení oblasti Sovětským svazem, resp. Ruskem po ustavení nezávislosti v roce 1920 (např. zmařený pokus o vyvolání bolševické revoluce v Estonsku v roce 1924, řízen a personálně zajištěn ze SSSR – nelze nevidět podobnost s událostmi probíhajícími od roku 2014 na východě Ukrajiny). Následuje působivý popis procesu postupné likvidace nezávislosti pobaltských států. Čtenář má možnost podrobně se seznámit s kroky a událostmi, které nezadržitelně a neodvratně vedly ke ztrátě svobody. Ze strany SSSR šlo o klasickou propagandistickou válku, kterou poznáváme dnes. V první fázi využití vojenských incidentů jako záminek k podpisu nevýhodných a manipulativních „obranných smluv“, následně obsazení a de facto počátek okupace. V mixu nechybí patologické ruské lhaní, manipulativní výklad smluv, infiltrace společnosti, rozvrat morálky a úplná demoralizace. Nelze přehlédnou klíčovou roli lokálních komunistických stran v procesu obsazení a začlenění jednotlivých států do SSSR. Jejich význam nelze dostatečně zdůraznit, jejich role v lokální politice je pro Rusko extrémně důležitá. Jsou to dveřníci, jsou to klíčníci, otevírají dveře ruskému moru. Myslím, že máme dostatečnou vlastní zkušenost. První část textu se zabývá politickou situací, časově do zmanipulovaných voleb, které proběhli ve všech třech pobaltských státech zároveň, dne 14. července 1940. Volby autor komentuje obšírně, vyjmenovává všechny podivnosti, odchylky od demokratické normy, roli komunistických stran, roli poskoků SSSR, roli bolševických komisařů – loutkovodičů, vše za jediným cílem – legalizovat připojení k SSSR. Další část knihy se pak zabývá každodenním životem pod nadvládou Sovětů, dopady okupace, dopady začlenění, inflace, měnová reforma, zchudnutí, demoralizace, znárodňování, rychlá kolektivizace, prudké omezení svobod. Nelze se divit, že Pobaltí Rusáka svorně tak nenávidí, to, jakým způsobem jim ukradl jejich země je naprosto bezprecedentní. To podstatné je však v názvu – Válka o pravdu – a je to pochopitelně mnohokrát zdůrazněno v textu, totiž ruský modus operandi, způsob vedení propagandistické války. Manipulace s veřejností, s veřejným míněním, demoralizace, demotivace, ale především lhaní, lhaní, lhaní, a ještě jednou lhaní. Pavučina lží. Klíčová je ztráta schopnosti rozlišit pravdu a lež, dobré od špatného, morální a amorálního. Stejně klíčová je ztráta důvěry v systém, v demokracii, v instituce a ztráta schopnosti se správně rozhodnout. Text je psán čtivým reportážním stylem, autor však často sklouzává k subjektivitě, do příběhu vnáší vlastní názorové a hodnotové soudy. Neoddiskutovatelný je silný protiruský sentiment – s ohledem na události se však nelze ani v nejmenším divit. Příběh o tom, jak se tři malé pobaltské státečky nechali Rusákem infiltrovat, zmanipulovat, rozvrátit, obsadit a poté připojit k impériu je strašidelný a dnes o to víc aktuální. Když se na všechny ty události a požadavky SSSR, nebo dnešního Ruska, člověk dívá optikou naplňování vize ruského mesianismu a hledání ruské spásy, dostává to všechno úplně nový rozměr. Zrádci jsou pak skutečně zrádci, ne pouzí oblouznění pomatenci, ale jedinci fakticky pomáhající Rusku naplňovat jeho národní spasitelské vize. Doporučuji všem.