Líbí se mi (byť trochu nepřesná) definice pikareskního románu, kterou jsem objevil na LangSoft.cz: "Pikareskní je román, kde je hlavní hrdina tak trochu darebák." Takže si začínám zvykat... Léta jsem se pral se všemi těmi Reynevany, Martiny ze Stvolna, Petry Kukani da Cucan, prostě s podobnými imr vére iritujícími individui - jenže ejhle! Právě oni jsou tou základní ingrediencí tohoto typu románu - protipólu "pravého" rytířského románu - který se datuje už někdy tak zhruba od Cervantesova Dona Quijota. A tak tam tedy musí být, a musí v jednom kuse otravovat, štvát a překážet - protože bez nich by to prostě nešlo, ať si o tom myslí kdo chce co chce. Já ale to báječné slovo "pikareskní" zaznamenal až nedávno, v souvislosti s Neffovou ságou o Petrovi z Kukaně, když jsem se jej zoufale snažil nějak katalogizovat, abych přišel na kloub tomu, co že je to vlastně za týpka... Dalším takovým výživným exemplářem páně Vladimíra Neffa je pan Epík ze Srpna. Nuž a Waltariho Krvavá lázeň je rovněž tímto typem románu, v hlavní roli tentokráte s nesnesitelným finským vzdělaným blbounem Mikaelem Karvajalkou. Ovšem teď už jsem byl poučen a na jeho pikaresknost jakž takž připraven, protože jsem zhruba věděl o co půjde. Sedm set stran s takovýmto hrdinou je ale i přesto dostatečná zkouška čtenářových nervů... S Waltariho osobitým humorem se to utáhnout dá, ovšem do jiskřivosti humoru Neffova má na míle daleko. Ještě jednou vlastností se ovšem podobné romány vyznačují - jsou depresivní. Především tím, že výše zmínění virtuózní spisovatelé skutečně virtuózně, a do často velmi nechutných detailů, popisují středověk. V tom si mohou Sapkowski, Neff i Waltari podat ruku (nejsem si jen jist, jestli by ji podali o poznání ploššímu Vondruškovi). Takže - obrňte se trpělivostí, shovívavostí k hlavnímu hrdinovi, čtěte raději s prázdným žaludkem než s plným... a nějaká ta antidepresiva na nočním stolku, pro sichr, taky neuškodí. O prášcích na spaní nemluvě.

Já, Michael Karvajalka, vyprávěl jsem příběh svého mládí mistru Waltarimu, který se narodil stejně jako já z finské matky, a proto nejlíp může rozumět tesknotě mojí duše. Vyprávěl jsem mu o dětství ve velkém a krásném městě Turku, kde mi dobří otcové církevní pomohli od majetku, který je příčinou všech starostí, a oni vzali to těžké břímě laskavě na svá bedra. Vyprávěl jsem o krvavé lázni, kterou připravil dobrý král Kristián na stockholmském náměstí pro švédské pány, a také o strašné přísaze, kterou jsem vyslovil nad mrtvým tělem mé ženy Barbary, a která se tak hrozně naplnila při vyplenění Věčného města, léta Páně 1527, takže jsem z toho žádnou radost neměl. Smutek ze vzpomínek na vraždění, drancování a bezbožnosti mi svazoval ústa a jazyk, a nemohl jsem dál vyprávět, ale mistr Mika pobízel mě vlídně, a říkal, že to dozajista nebyla moje vina, a tak jsem se uklidnil a vzpomněl si na všechny podrobnosti. Na německé sedláky, kterým jsem pomáhal vytvořit nové království boží, kde statky pozemské měly patřit všem a všichni lidé rovni před tváří boží. Můj přítel Antti, který je velký omezenec a hlupák, mi dobře radil, abych to nedělal, ale já mu nevěřil a vzniklo nám kvůli tomu mnoho škod a protivenství, protože sedláci si chtěli podržet svoje bídné chatrče a dobytek a úrodu, a království boží jim k ničemu nebylo. Poslouchali jako hloupé ovce proroky a kazatele nového řádu, až sami nakonec neměli nic, jejich ženy a děti byly mrtvé, domy spáleny, dobytek uloupen a oni se radovali, když vyvázli holým životem, ale příliš mnoho jich padlo u města Leipheimu, Weinsbergu, Frankenhausenu, pro větší slávu boží. Když jsem se pak setkal s dobrým doktorem Lutherem, mluvil jsem k němu zlými slovy a krutými výčitkami, protože Německo bylo plné bídy a mrtvol pro jeho učení. A on se na mě rozzlobil a udeřil mě silně rukou do tváře. A já jsem křičel na něj a ve mě křičelo zoufalství tisíců chudáků, “Jen si mě bijte, protože to nic neznamená. Inkoust na vašich prstech, to už je krev nevinných lidí, a z každého písmene ve vašem spisku kape krev nevinných smíchaná s krví viníků. Jen si získejte na svou stranu knížata, doktore Luthere, tloustněte si v klidu a míru a nadělejte z nich nejvyšší biskupy jejich zemí a říší, jak jste sliboval, aby vykládali vaše evangelium lépe a vám mileji než hloupí a nevzdělaní sedláci. Jistě vyhrajete, uplatíte-li pány majetkem a statky svaté církve a postavíte-li kolem svého evangelia ještě mohutnější a strmější hradby, aby evangelium už nebylo svobodným božím světlem na zemi, ale uzavřelo se do vašich hradeb a zdí, aby neohrožovalo starý pořádek. Budete určitě spokojen, když vaše poselství bude veřejně čteno ve všech německých kostelích a i katoličtí páni, kteří vás dříve nenáviděli víc než samotného ďábla, budou teď s vaším jménem na rtech pobíjet své poddané jako dobytek bez duše. Před Bohem však tímto činem ublížíte své duši.” Tak takový je příběh mého mládí.