Utopia Avenue

Nejnovější kniha od jednoho z mych nejoblíbenějších autorů. Bohužel nemohu dat plný počet hvězdiček i přesto, že se odehrává v mem oblíbeném “historickém” období druhé poloviny 60.let 20 století. Knížka popisuje vznik a zánik kapely Utopia Avenue. 4 naprosto rozdílni lidé (plus manager) se daji do kupy a sledujeme jejich peripetie - od hraní v zapadlych britských klubech po úspěšná vystoupení v Kalifornii. Kritika: Knížka mohla byt o 150 stran kratší - rozjezd byl hrozne pomalý. Nelíbil se mi styl překladu. Všechny názvy písni byly přeloženy do češtiny. To mi nesedlo. Klady: mitchell jako vzdy bravurně pracuje s jazykem. Nechybí provazba na jeho ostatní knihy. Skvěle podána atmosféra 60. Let. Doporucuji

David Mitchell je skvělý. Četba více než šesti set stránkového opusu frčela, i když to tak nevypadá; knížku jsem četla na své poměry dlouho, protože jsem na její každé nové otevření potřebovala soustředění a speciální naladění, ale pak to fakt odsejpalo - jako Satisfaction, nebo Help, nebo Cohenova The Future... Utopia Avenue - Cesta do Tramtárie - patří mezi kapely, co nikdy neexistovaly a přitom jste přesvědčeni, že jste je určitě museli slyšet, poletují někde na periferii vaší hudební paměti či fantazie; s tímto námětem se v posledních letech roztrhl pytel (viz Daisy a The Six nebo u nás Janebovi Revolvers), ale vždycky záleží na tom, co z toho autor vytříská, jaké téma postaví do popředí. V tomto případě co postava, to vlastní silný příběh a sdělení; osobně jsem vnímala zejména hledání vlastní identity (u Elfiny přes ujasňování si vlastní hodnoty skrze cestu ze vztahů toxických do těch neběžných, ale uspokojivých, u Jaspera přes boj s vnitřními? rodovými? běsy, u Griffa přes prosté existování a u Deana přes vymezování se vůči otci a dalším spolupoutníkům). A z toho zběsilého popisu šedesátek, vtipného díky dialogům fiktivních hrdinů se skutečnými postavami zejména z hudební branže a napínavým mimo jiné díky zasazení reálií příběhu do Mitchellova universa (sextet Atlas mraků jako jeden z inspiračních zdrojů kapely potěší, návrat do Japonska taky...), nakonec kromě ohledávání, co je vlastně tvorba, a zprávy o tom, jak se srovnat s prudkým přechodem od bezvýznamnosti k popularitě či od zoufalství z banality k žití svého snu, vyplývá zejména úvaha o tom, co je vlastně v životě lidském podstatné...