Hybatelé

Několik provázaných povídek, které jsem si postupem času představoval jako žabky házené plochým kamenem po hladině rybníka. Když ovládáte odpovídající techniku, můžete správně hozeným oblázkem přeskákat po hladině z jednoho břehu na druhý. Ten se pokaždé pouze jemně dotkne nehybné hladiny, rozčeří vodu a vytvoří kruhy, které se šíří od jednoho místa dopadu k druhému. Někde se prolnou, jinde po chvíli zmizí a zaniknou. Kamínek udělá pár skoků a za chvíli je ten tam. My takto v knize přeskakuje od jedné postavy ke druhé. Ač se jedná o několik samostatných povídek, jsou vždy vzájemné provázaná ve stylu "six degrees of separation". Takto se můžeme pohybovat od Japonska, přes Mongolsko, Petrohrad, Londýn, Irsko až do vysílání jednoho obskurního nočního pořadu jistého rádia. Spousta odkazů na různé jazzové skladby spolu s japonskými reáliemi ve druhé povídce až nepříjemně kopírovaly Murakamiho styl. Možná se mělo jednat o druh pocty či inspirace, ale mně to připadalo spíše jako příliš okaté plagiátorství. Několik povídek se neslo v duchařském stylu, ke slovu se dostaly také prvky thrilleru či sci-fi říznuté populárně vědeckými fakty. Jednalo se o zajímavé střídání stylů a žánrů, které vedly k rozmanitosti vyprávění a zároveň propojení zdánlivě nesouvisejících událostí na různých místech světa.

Na první román docela slušně vysoká laťka, nicméně autor ji pak dokonce i dokázal přeskočit. :-) Každopádně, tuto knihu je třeba chápat jako první díl nekonečného seriálu s pracovním názvem Romány Davida Mitchella.