Uložte naše kosti do polnočnej pôdy

Těžko hledám slova. Ta knížka mě poslala přesně do těch stejných hájů, kam mě poslala Addie LaRue. Možná proto, že jí je tolik podobná, ač nabízí naprosto odlišný příběh. I v Kostech v půdě autorka prozkoumává podobné myšlenky a motivy. Prozkoumává otázky identity, svobody, podstaty života (smrtelného i nesmrtelného), lásky či postavení ženy… posouvá je ale provedením za novou hranici a propojuje je otázkou lidskosti. Hlavní hrdinky této knihy jsou totiž upírky. Sledujeme (podobně jako v Addie) několik časových (1532 - 1827 - 2019) i prostorových rovin, které se k sobě postupně přibližují mozaikovou kompozicí. Hlavní tři příběhy se pojí v jeden, který je o neukojitelném hladu - po lásce, času, svobodě, ale i o skutečném hladu. Tři ženy, tři upírky - jak by řekla autorka “toxic lesbians”. Hahah ta toxická stránka tam nejdřív možná chybí, ale později je ve spojení s nesmrtelností vyvedená v něco nezapomenutelně děsivého a brutálního. Schwab se na besedě zmínila, že každá z nich svým způsobem představuje jednu fázi jejího dosavadní života, a já už v tom pak tenhle výklad nedokázal nevidět. Opět v knize nejdeme i širokou paletku vedlejších postav, které třem hlavním ženám pomáhají utvořit něco nevídaně komplexního. Nakonec i sama Addie LaRue tu má své cameo, které ale možná stejně jako já přehlédnete, a všimnete si až podruhé. Opět je tu výjimečným jazyk textu - tak jemný a krásný - a pravděpodobně i díky němu vyznívají všechny ty úvahy a myšlenky, které chtěla Schwab v příběhem předat. Další podobnost s Addie je pak bez spoilerů i v samotném konci - takže pokud se vám konec Neviditelného života nelíbil, malé upozornění. Já ale při čtení křičel nadšením (nadšením z bolesti, kterou mi autorka předala?), nejen na konci… napsat knihu o 619 stránkach, kdy na posledních 19 nemám absolutní tušení, co se děje, dokáže jen V.E. Schwab. Přísahám, že až vydá něco nového, budu první, kdo poběží do fronty.

Tahle kniha pro mě byla víc než jen hltání stránek. Když to vezmu od začátku.. prvních 100 stránek jsem přemýšlela o čem sakra bude. Pak jsem se ale úplně vpila do příběhu a bylo mi to jedno. Žila jsem postavami a příběhem. Vyrušovaly mě jen kapitolky Alice - ta mi neseděla vůbec do příběhu. Byla ztracená v minulosti, pohlcená smutkem, vztekem, nějakou zahořklostí.. a vzpomínky na její sestru mě jen vytáčely. Ta byla úplně na facku. Postupně se mi kniha začala dostávat pod kůží i něčím jiným než příběhem… vyvolala otázky o životě, prožívání života, přijímání okamžiků, přemítání o skutečné podstatě každého z nás. Po dočtení jsem musela přemítat jestli si tohle zasloužily. Char i Sabine takový konec, každá byla jiná a přece. Obě dokázaly využít stejně. A pak došlo na Alici.. Alici užíranou minulostí, steskem, zdeptanou ve své bublině.. která dostala šanci žít život od začátku a jinak. Šanci, kterou si tak moc přála její sestra.. Život Sabine byl od začátku bojem, který jsem s ní prožívala od začátku do konce, úchvatný příběh.