Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě

Těžko hledám slova. Ta knížka mě poslala přesně do těch stejných hájů, kam mě poslala Addie LaRue. Možná proto, že jí je tolik podobná, ač nabízí naprosto odlišný příběh. I v Kostech v půdě autorka prozkoumává podobné myšlenky a motivy. Prozkoumává otázky identity, svobody, podstaty života (smrtelného i nesmrtelného), lásky či postavení ženy… posouvá je ale provedením za novou hranici a propojuje je otázkou lidskosti. Hlavní hrdinky této knihy jsou totiž upírky. Sledujeme (podobně jako v Addie) několik časových (1532 - 1827 - 2019) i prostorových rovin, které se k sobě postupně přibližují mozaikovou kompozicí. Hlavní tři příběhy se pojí v jeden, který je o neukojitelném hladu - po lásce, času, svobodě, ale i o skutečném hladu. Tři ženy, tři upírky - jak by řekla autorka “toxic lesbians”. Hahah ta toxická stránka tam nejdřív možná chybí, ale později je ve spojení s nesmrtelností vyvedená v něco nezapomenutelně děsivého a brutálního. Schwab se na besedě zmínila, že každá z nich svým způsobem představuje jednu fázi jejího dosavadní života, a já už v tom pak tenhle výklad nedokázal nevidět. Opět v knize nejdeme i širokou paletku vedlejších postav, které třem hlavním ženám pomáhají utvořit něco nevídaně komplexního. Nakonec i sama Addie LaRue tu má své cameo, které ale možná stejně jako já přehlédnete, a všimnete si až podruhé. Opět je tu výjimečným jazyk textu - tak jemný a krásný - a pravděpodobně i díky němu vyznívají všechny ty úvahy a myšlenky, které chtěla Schwab v příběhem předat. Další podobnost s Addie je pak bez spoilerů i v samotném konci - takže pokud se vám konec Neviditelného života nelíbil, malé upozornění. Já ale při čtení křičel nadšením (nadšením z bolesti, kterou mi autorka předala?), nejen na konci… napsat knihu o 619 stránkach, kdy na posledních 19 nemám absolutní tušení, co se děje, dokáže jen V.E. Schwab. Přísahám, že až vydá něco nového, budu první, kdo poběží do fronty.

O knihe sa autorka vyjadrila, že je to príbeh, ktorý napísala pre seba. A od prvej strany na mňa dýchala nielen komornosť, ale aj pocit akejsi blízkosti. Lebo som postavám hľadela nielen do očí, ale doslova na dno duše, až to miestami pripomínalo skôr osobnú spoveď. Čo sa ale výborne hodilo k tematike. María. Charlotte. Alice. Tri ženy, ktoré delia stovky rokov, no predsa sa ich cesty pretnú. Keď zhodou okolností padnú do toho istého kolobehu bolesti a traumy. Keď doslova pochovajú svoj starý život a vyhrabú sa z vlastných hrobov ako divoké ruže plné tŕňov pripravené bodať a bodať a bodať. Lebo každá mala svoj dôvod, prečo by chcela od života niečo iné. A ich duše, plné občas aj temnoty, autorka odhalila pomaly, postupne a vo všetkých odtieňoch sivej a ešte sivšej. Veru, stará dobrá gotika. Kde upíri majú tesáky a neštítia sa ich použiť. Kde krv tečie potokmi a horšia než brutalita večného hladu sú mysle tých, čo by mali žiť večne. Lebo každá emócia je umocnená, každé rozhodnutie má ďalekosiahle následky. Je to temný príbeh plný zakopnutí, ale niečo, čo mnohí z nás dobre poznajú. Kde všetky tri ženy na vlastnej koži spoznávajú, že tí, ktorým je ublížené, sami občas bodajú ako tie tŕnie divej ruže. Je to horko-krásny román. Komorný a veľký. Jednoduchý a zložitý. Priamočiary aj metaforický. Je v ňom možné nájsť toľko a pritom aj nič. Autorka len pootvorila dvere a dovolila čitateľom, aby sme si sami vybrali, čo si z tých stránok odnesieme. Pokojne to nič. Alebo váhu generačnej traumy, ktorá by raz mala skončiť. Len je nutné hľadať to medzi tými riadkami. A nie každému sa asi bude chcieť. Ale moja gotická duša? Tá si to vychutnala do posledného slova. Každú kvapku krvi. Každú smrť. Každé znovuzrodenie. Všetky zakopnutia... až po to najtrpkejšie.