„K opravdovému církevnímu reformátoru patří charisma světce. Jen světec má sílu snášet záplavu lidské ubohosti a nabízet ji v oběť Bohu. Pravý reformátor se liší od nepravého právě tím, že je ochoten trpělivě nést kříž slabostí a chyb svých bližních a ani na nich neztroskotat, ani sám něco jiného nerozbít. Reformátoři šli přes staré tradice často s bolestně bezohlednou neúctou. Chyběl jim, stejně jako všem náboženským blouznivcům, opravdový historický smysl, když se domnívali, že církev je možno reformovat obratem ruky. Byli schopni odstranit některé zlořády, ale nebyli s to přinést svatost a vnitřní ozdravení. Život ve službě vnitřní reformy je těžká, odříkavá dřina. Jen hluboká zbožnost, heroické ctnosti a neochvějná víra ve svatost církve dodávala mužům pracujícím na církevní obnově potřebnou sílu, aby vytrvale a se sebeovládáním, uvážlivě a obratným přizpůsobováním léčili a nerozbíjeli, shromažďovali a nerozptylovali. Nebyli ušetřeni trpkých zklamání, neúspěchů a mnohdy i škodlivých pomluv. Tíseň doby je pobízela a tak se stávali velkými nositeli obratu.“ (August Franzen, Malé církevní dějiny) Přestože záměrem knihy zřejmě bylo ospravedlnit kněžské svěcení paní Javorové, na mě působila místy právě opačně. Vyvolala ve mě pochybnosti o tom, zda by tímto způsobem měly v naší církvi probíhat tak zásadní změny. Ano, vím, že Duch svatý někdy působí skrze prorocká vidění obdarovaných jednotlivců a, ano, také vím, že někdy ve speciální situaci musí prostě jedinec konat i navzdory odporu všech. Přesto věřím v něco, čemu se říká sensus fidei, cit církve pro změny a pohyby v ní (ne církve jako skupiny lidí v ornátech, ale církve jako společenství všech věřících sester a bratří ve víře). Biskup Davídek šel proti této náladě a šel přes mrtvoly. Kdo s ním nesouhlasil byl suspendován, adeptka ženského svěcení dostala v emočně vyhrocené atmosféře na promyšlení nabídky právě jeden den atd. Ne, nevěřím, že takhle je to správně (přesněji: bylo to pochopitelné řešení v situaci skryté církve, protože jediné možné, ale nezdá se mi to správné teď, v regulérní situaci). Jak přetížené emocemi muselo dění kolem ženského svěcení být je patrné z toho, jak moc to v paní Lídě i po letech stále rezonuje, to nejde přehlédnout. A právě tohle stranické zaujetí, kdy je paní Javorová mnohem víc apologetkou svého světícího biskupa (ve fotopříloze knihy je vidět, že má v obýváku na stěně Davídkův portrét, no neříká se, že jeden obraz vydá za tisíc slov?) než ženou objektivně rekapitulující, mě nutilo být opatrný ohledně přijetí vyřčeného jako daného faktu. Rozpačitý dojem z rozhovoru podtrhovalo i jeho vedení otcem Jančaříkem, který podle mého názoru neodvedl svoji práci na jedničku: jednak tím, že nedokázal udržet vzpomínky sestry Lídy souvisleji u vybraného tématu (nebo redaktorsky nepropojil povídání do tematických celků), ale také svojí neochotou konfrontovat respondentku s některými nepříjemnými fakty nebo kontranázory. Tím jistě nechci říct, že by měl devadesátiletou dámu nějak „grilovat“ a dostávat pod tlak, jen toho okázalého souznění a nadbíhání bylo někdy příliš. Přesnější obrázek o skryté církvi si rozhodně chci udělat, to téma mě fascinuje – a tak se těším na další články a knížky, které svědectví paní Javorové potvrdí nebo rozšíří. Přes předchozí kritický pohled chci říct, že paní Javorová je z mého pohledu nesmírně zajímavá, chytrá a inspirující žena, která musela být strašně silná a statečná. Je pro mě hrdinkou, na kterou nahlížím s obdivem stejně tak, jako s obdivem nahlížím na všechny lidi zapojené do činností skryté církve. Její zápal pro službu Pánu je příkladný a strhující a není její chybou, že se narodila do světa, ve kterém své povolání nemohla žít a rozvíjet v plnosti (za to ale víc můžou komunisti a jejich restrikce než církevní hierarchie). A ke svěcení žen, které je vlastně hlavním tématem? Vím, jak složité téma to je, společensky i věroučně a vím, že je nutné být v diskusi o tom pečlivý a trpělivý. Ale stejně bych si ženská svěcení přál. Přál bych ho povolaným ženám, přál bych ho sobě (přispělo by to k mé radosti ze svátostí) a přál bych ho i církvi, jsem si jist, že by to církvi prospělo. Jsem v tom určitě ovlivněn tím, že jsem měl tu radost a čest se spřátelit s ženou, která kněžské povolání rozpoznala: a tak vím, že se nejedná o feministickou umanutost, touhu po podílu na moci, žensko-mužskou soutěživost nebo pomíjivý rozmar. Vidím dobrého kněze, kterému ale není dáno být dobrým knězem. Ale i bez této osobní zkušenosti se mi zdá potřebné, aby církev vnímala společnost, ve které funguje. A pokud už tedy není hybatelem změn ve společnosti (jak to dokázala ve svých prvotních fázích, kdy odvážně vykročila do otevřenosti světu a mluvila hlasem světu srozumitelným), tak aby alespoň na pohyby ve světě dokázala reagovat a nestala se nerelevantní starožitností. Vím ale také, že rychlá reforma směrem k ženskému svěcení by přinesla rozkol nejen v ekumenickém procesu (sbližování s východními církvemi bychom mohli nejspíš rovnou odpískat), ale hlavně mnoho bolesti a zřejmě i schisma v katolické církvi. V mé vlastní, milované, katolické církvi. Proto je nutné postupovat opatrně a citlivě, a proto jsem taky začal tento svůj nekonečný komentář citací o ukázněných reformátorech. Rozum velí k ukázněnosti. Ale srdce mám jinde, srdcem bych si přál, aby církev slyšela hlas apoštola Pavla: „Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě.“ (1 Sol 5,19-22)

"Nakonec, ale vysvětil ženu s vědomím, že ho ten odpor položí nebo ho přežije." Škoda, že otec Jančařík Ludmilu Javorovou nezlákal k rozhovoru o pár let dříve a lépe se na něj nepřipravil. Tato žena má co říct a navíc má opravdovou snahu žít své kněžství pravdivě. Jenže věk nezastavíš a devadesátka na krku se někde musí promítnout. . . . Z mého pohledu je rozhovor o promarněné šanci navodit otevřenější diskuzi na téma svěcení ženatých mužů případně žen. Výsledný tvar ovšem má s bídou hodnotu historickou. Katolická tradice je ve svých podstatných základech moudře prozíravá, (a to je v každé době velice vzácné zboží :o) byť často i vinou samotných katolíků nepochopená. Stejně jako máme - jeden každý katolík - velice často výrazné sklony nebýt moudrý a prozíravý, ale sebestředný a lehkomyslný . . . Chápu, že podmínky všech církví za komunismu byly šílené a improvizace nutná. Ludmila Javorová dělala to nejlepší čeho byla schopná. O tom není pochyb. Z jejího líčení vystupuje hodně moudře empatického ženského vnímání stejně jako křehkost jednoty (nejen podzemní církve) a respektu k autoritě. Za mě nejlíp funguje závěr rozhovoru, kde jsem se často dostávala s jejími názory do sporu, ale i do souznění: str. 195 "...My si to pořád pleteme. Ve feministické duši je tlak." Revoluce.. "To je jedna věc. A druhá věc: neustálé srovnávání. To je hrůzostrašná zábrana ve vývoji ženy! Pokud máme v sobě jen konkurenční myšlení vůči mužům, ale potažmo i vůči ženám, tak jsme vedle!!" Nejzásadnější rozdíl mezi mužským přístupem k úřadu i životu samotnému je nadřazení racionality nad emocemi a možná jsem nemoderní zpátečník, ale přijde mi určité (myšleno v biblickém pojetí) podřízení žen mužům v lásce jako zásadní hodnota pro zdravě zralé fungování nejen Církve římskokatolické, ale celé společnosti. A jak mám osobní zkušenost s kněžími mého i mladšího věku - jsou chlapi, kteří dokážou pastorovat tak, že mohou být spokojeni a plně prožívat vztah ke Kristu muži i ženy. A pak jsou ti druzí . . . ale skutečně je proto potřeba svěcení žen? Skutečně je jediné uplatnění ženy v Církvi úklid a zpěv?? Nemohu své "všeobecné kněžství" uplatnit v dialogu s knězem plodně i bez sporného svěcení? Chci věřit tomu, že otec Jančařík chtěl před pastorační prací paní Ludmily smeknout, ale za mě si vzal příliš velké sousto. Stejně jako kdysi Felix Maria Davídek, když vlastně světil ženu ze vzdoru a s horkou hlavou, jak jsem z Ludmilina vyprávění pochopila. . . 4/3