První komentář je vždy zodpovědnost a tentokrát si nemůžu pomoct, bude dlouhý. Říkala jsem si, jestli tato publikace může mít přínos pro neakademického čtenáře, a dost jsem bojovala s pocitem, že se prostě sešlo pár vzdělanců (bez ironie), kteří si spolu hezky popovídali o tématech, kterým se fundovaně věnují, a pak si to vydali jako knihu. To je podle mě její slabina, ale zároveň paradoxně i přednost. Budí na první pohled dojem, jako by si to celé autoři dělali pro sebe. My víme, my tomu rozumíme a my to umíme pojmenovat. Oni k ničemu netlačí. Prostě si jen tak povídají. Asi bych jako ženská od plotny u té debaty nanejvýš vařila čaj a nosila pohoštění. V katolické církvi, se jako žena, která není vdaná, není matkou a není řádovou sestrou, stejně k ničemu jinému nehodím. Břímě pramáti Evy bohužel stále přetrvává, zřejmě se nám tímto historicky oplácí doby matriarchátu. Znám několik žen, co se hlásily a dostaly na teologická studia a vím, že to dost často dostávaly jak se říká "vyžrat". Uvítala jsem hlavně historické informace, tam mají autoři, na rozdíl ode mě, načteno a nastudováno. Co se ale týče diskuzí ze současnosti, pro mě, jako člověka z davu je to většinou odtržené od běžného života. Dočetla jsem se pár zákulisních drbů o horních deseti tisících, a to byly právě nejintenzivnější chvíle, kdy jsem měla chuť knihu odložit. Nemám tolik načteno, ale z logiky věku mám nažito. Mluví se hodně o církvi, ale jako by se zapomínalo na to, že církev jsoui hlavně ti malí, ne jen ti, co si řkají otcové, ale jako otcové se nechovají. Jeden by myslel, že budeme po letech totality pokornější, ale mám pocit, že ti, co by nás měli vést, se nedívají do zrcadla a omývání nohou při velikonoční liturgii je jen jednoroční divadlo. Symbol. Jako katolička, ač s celoživotně problematickým vztahem k církevním hodnostářům, jsem po pádu totality jako mnozí z mých přátel čekala změnu v církvi. Dočkala jsem se toho, že na rozdíl od totality, kde se ode mě očekával osobní vklad a práce v ne-legalitě, teď mám pocit, že jsem dobrá nanejvýš na to, abych byla do počtu při scítání věřících. Z kazatelny se mi doporučuje, co bych neměla číst, na co bych neměla jít do kina, nebo koho bych měla volit ve volbách. Nebo se mi rovnou předloží seznam toho, na co a kdy (v některých farnostech dokonce i kolik) mám finančně přispívat, přičemž ti první mezi ostatními, se vozí v drahých autech a pokud vůbec vědí, jak jejich ovečky žijí, nemám pocit, že by nějak šli příkladem v pokoře. Na rozdíl od kněží ve farnostech, kteří znají ty svoje ovečky jménem a nasazují se pro ně. A pokud ne, sklízejí, co zasejí. Reprezentanti církve i v mém nejbližším okolí nemají moc velkou důvěru obyčejných lidí a je to hodně právě kvůli té pompéznosti a nechuti opustit vyježděné koleje. Jak má dělník v montérkách, co přijede do kostela na kole, věřit biskupovi ve zlatě, co přijel v mercedesu a přitom káže o dítěti, narozeném v chlévě? I já jsem v dobách totality byla přítomná na mších sloužených potajmu v rodinách kněžími bez mešního roucha, jen v obleku, nebo na mších sloužených v přírodě a říkám upřímně, že mi toto chybí. Ne ten určitý adrenalin, že jste nemohli vědět, jestli vás někdo neudá a vy nebudete mít problémy, ale chybí mi ten viditelný a hmatatelný návrat k podstatě věci. V tom velmi souzním s Jaroslavem Šebkem v závěru knihy. Katolickou církev podle mě dohání vlastní stín v tom, že existuje tak dlouhou dobu. Bylo jistě nutné, aby se z ní postupně stala organizace, jenže to má i druhou stranu. Má své zákazy, příkazy, tradice a tajemství. A že jich je! Má své naivky, mystiky, filozofy, dělníky, fanatiky, farizeje a bohužel i papaláše. Dlouhá staletí mohla do všeho mluvit a zasahovat. Postavila chrámy a teď čeká, kdo do nich vstoupí, aniž by k tomu nějak cíleněji zvala. Nástěnky a vývěsky podle mě nestačí. V tomto jsou protestantské církve mnohem aktivnější, ty se snaží evangelizovat a jejich laikové na tom mají lví podíl. A měli i v době totality. Podle mých zkušeností v tomto je například Církev Ceskoslovenská husitská asi podobně "zasekaná", jako katolíci. Jako by často šlo o měření pindíků, přičemž podstata věci jde úplně stranou. Dokonce znám osobně případ, kdy rodina z CČSH konvertovala ke katolíkům, protože -cituji - pořádají víc akcí. Úsměvné? Možná se mě debaty autorů víc dotýkaly i proto, že se často zmiňuje bludovská farnost, kterou mám doslova za rohem, ale nakonec z celé knihy mi byl nejbližší rozhovor s panem Cajzlem o pohřebnictví. A to ne jen proto, že se téma posledních věcí člověka týká bez výjimky všech, ale hlavně proto, že mu může rozumět každý. A podobně vyznívá i závěr knihy s osobními "vyznáními" autorů. Bohu díky za to, už jen kvůli tomu stojí za to knihu dočíst. Těm, kteří by chtěli odložit, jako jsem několikrát chtěla já, doporučuji přečíst si alespoň závěrečné kapitoly. No a co se týče toho českého Boha - jaké národnosti je vlastně Bůh? Jakého je náboženství? A kdyby se Ježíš skutečně vrátil, poznali bychom ho? A kdo by dnes byli jeho apoštolové? Poznala bych ho já? Vy? A byli bychom ochotní nechat všeho a jít?

Nemohu ohodnotit více i když bych opravdu moc chtěl.Pánové si sice hezky povídají o tom, jak je to s tím českým bohem a "něcismem",ale očekával jsem trochu víc,to "NĚCO",co by mne plně zaujalo. To že jde naše česká společnost do kytek a ta západní už tam je dávno, to už tak trochu vnímavější člověk tuší. Důvody uváděné v knize platí asi všechny, ovšem ten nejhlavnější asi bude ten, že jsme se rozhodli opustit křesťanské hodnoty a ideje kvůli apatii a lhostejnosti, k čemuž nám v našem prostředí vydatně pomohla sovětská okupace a přiznejme si,lenost jistých plných talířů normalizačního období, která;a to je jeden z mála postřehů který mne plně zaujal;přesahuje až dodnes. Ale jinak v tom povídání o víře v naší historii se dá najít pár zajímavých drobnůstek.