Několik let jsem Tuláka po hvězdách odkládala i když Londona miluju a Bílého Tesáka jsem četla mnohokrát už v dětství. Tulák není lehká četba, trošku dobrodružství, filosofie a fantazie. Mladý Darell Standing je ve vězení odsouzen k smrti a aby neprožíval bolest, když ho vázali do svěrací kazajky, naučil odpoutávat se od těla a prožíval mnoho let a mnoho svých dřívějších životů. "Zde končím. Mohu se jen opakovat. Není smrti. Život je duch a duch nemůže zemřít. Jen tělo umírá a pomíjí, neustále se plazí dík chemickému fermentu, který mu dává informace, věčně je tvárné, věčně krystalizuje jen proto, aby zase roztálo v tekutý stav a znovu krystalizovalo v nových a rozmanitých formách, které mají jepičí život. Jen duch trvá a dál buduje sám sebe postupným a nekonečným převtělováním, jak se propracovává vzhůru ke světlu. Čím budu, až budu zase žít? To bych rád věděl. Rád bych to věděl....." Život v cele smrti byl opravdu tvrdý, proto jsem chtěla knihu několikrát odložit, ale London je úžasný vypravěč, toulky po životech jsou úžasné a zajímavé, že se kniha bude líbit i když je sto let stará.

A opět návrat ke klasice - po kolika letech ? Už ani nevím... Ale musím říci, že léty pro mne nabylo na hodnotě - taková síla lidského ducha ... " Kamenný zdi a železný dveře mají udržet vevnitř tělo. Ducha zadržet nemůžou. " Aby Darell unikl týrání a bolesti, naučí svou duši návratu do minulých životů ... Cestováním v čase se mu podaří ocitnout na tolika místech / i London byl velký cestovatel a dobrodruh/... "Konfucius : Jestliže jsme tak neznalí života, co můžeme vědět o smrti ? " Nevíme nic - můžeme se pouze domnívat ... Nadčasové dílo s originální myšlenkou - a současně obžaloba vězeňského systému...