The Sonnets

Sonety v překladu pana Hilského se staly knihou, kterou často listuji, pročítám, čtu, nosím s sebou, na které jsem si "vyčetla" závislost. Je to kniha, která mě bude provázet celým mým životem a kterou bych si určitě vzala s sebou na opuštěný ostrov. Našla jsem v ní mnoho lásky, pravdy, zamyšlení, odpovědí, otázek, je to zkrátka NEJkniha

Sonety jsem četla v překladu Martina Hilského a byl to příjemný čtecí výlet do vod klasické poezie. William Shakespeare byl opravdový mistr, který to se slovy prostě uměl. Atmosféře jeho sonetů tak nějak nelze odolat, vtáhnou vás svojí noblesou, chytrostí, nadčasovostí, upřímností... V budoucnu bych ráda zkusila i jinou verzi překladu, protože mám pocit, že některá z těch “honosnějších” (např. od Jana Vladislava), by mi mohla sednout ještě o trochu víc. Můj nejoblíbenější sonet je číslo 66.

Aniž bych nějak zvlášť myslel na kvalitu překladu nebo svou obecnou neznalost sonetů, potažmo poezie, je tohle přesně ten Shakespeare, kterého jsem se obával, když (a proč) jsem se mu léta vyhýbal. A kdybych byl začal sonety, nedostal bych se tak daleko, abych dokázal ocenit jeho hry. To proto, že toto mě opravdu nebaví. Ta hromada patosu, podlézavých slov, vzletných frází za hranicí únosnosti, těžko uvěřitelná smrtelná vážnost, sladkost zabíjející cukrovkáře; to je na mne přespříliš. Snad jsem příliš necitlivý, cynický nebo jakkoliv jiný, abych dovedl mistrovy sonety plně přijmout. Nicméně, samozřejmě není všechno zlé a našlo se pár věcí, které mě zaujaly. Zrovna prvních 17 sonetů svým tématem o potomstvu a genetické zanechání stopy po sobě samém mě celkem dostalo svou silou. Číst to o pár let dřív, mohlo by to změnit nějaký ten osobní přístup. Aspoň trochu. Nečetl jsem tehdy, není důvod plakat teď. I to vlnění nálad během opěvování "neznámého" bylo celkem slušně bouřlivé a trkalo mě coby čtenáře k pozornosti. Uvedu-li příklad, líbil se mi 94. sonet, který na mě vykoukl jinou rétorikou a celkově slušnou obecností. Ještě více mě pak zaujaly sonety počínaje 127., především 129. o zrádnosti chtíče a 130. o schopnosti lásky, či zamilovanosti, přehlížet vady a měnit je v krásu. Respektive o schopnost milovat druhého přes nedostatky či s nimi. Což je myslím věc, o kterou jde především. Ještě jednou však shrnu, že sonety nebude to pravé ořechové pro mou poněkud temněji smýšlející duši, která se vždy vzpírala patosu zamilovaných (někdy poněkud pokrytecky). A to přesto, že dle všeho ty Shakespearovy jsou taktéž poněkud jiné, než stanovovaly pravidla doby přelomu 16. a 17. století.