V “Rozsudku smrti je všeho akorát. Podezřelých, motivů, mrtvých (slovy dva), nápověd. Autor dokonale ví, kdy povolit, kdy zase utáhnout; umně kombinuje kapitoly výslechové s těmi vedlejšími, ovládá tempo jako zkušený dirigent. Neobjevuje nic nového. Ostatně, tajemství z minulosti coby možný motiv dnešní vraždy je obnošená vesta. Jenomže pak přijde velmi dobrý závěr, výtečný doslov, a vám dojde, že novoty nejsou vůbec potřeba. Pořád se nemůžu zbavit dojmu, že Hawthorne není silný tahoun. Naštěstí zábavné kombinování beletrie s osobním životem autora dokáže kdeco zachránit. A cením, s jakou porcí ironie do sebe sám Horowitz dokáže šít.

Nové, neotřelé, skvělé! Víc neprozradím.