The Letters of J. R. R. Tolkien

Často máme Tolkiena chybně odloženého ve škatulce postaršího konzervativního pána, který jen psal, přepisoval a upravoval. Ale on to byl chlapík s velkým smyslem pro humor, rád si čas od času z někoho vystřelil, nebál se mluvit o tématech, která mohla být pro tehdejší společnost tabu. Ač byl přísný, miloval svoje syny a mluvil s nimi otevřeně. Pokud se mu něco nelíbilo, bez servítek se vyslovil. Psal si s fanoušky, mluvil o jazycích a náboženství, taky byl dost často nemocný a měl hluboko do kapsy. Čas od času zaujal anti kočičí postoj a někdy se konverzace vyhoupla až ke stádu býků. Ale jsou dopisy, ze kterých je jednomu těžko u srdce. Ty, které číší zoufalstvím, jenž pramení ze Silmarillionu stále odloženého v šuplíku. A taky ty, které napsal po smrti Lewise a své milované Lúthien… Jestli je dobře, že někomu nahlížíme takhle moc hluboko do nitra? Tolkien by to dost možná neschválil. Já jsem ráda, že můžeme Tolkiena víc poznat jako člověka, než jako postavičku, která podpírá naši milovanou Středozem. S pokorou, díky.

Je vůbec možné hodnotit knihu dopisů, které nebyly určeny nám? Ty, které v této knize najdete, vás provedou životem jednoho z nejvýznamnějších stvořitelů fiktivních světů. Zároveň vám ukážou, že Tolkien byl mnohem víc než jen autor fantasy. Tyto dopisy mají zvláštní moc. A přestože by Tolkien ve své pokoře s jejich vydáním pravděpodobně nesouhlasil, skrze ně k vám promlouvá hlasem otce, autora, linguisty, manžela, věřícího, osamoceného starce. Je to setkání intimní, téměř nepatřičné. Takové, jaké vám žádná jiná kniha nedá. Tolkien se v dopisech svěřuje, vysvětluje, poučuje. Někdy ukazuje cestu, jindy se lehce vysmívá. Občas si popláče, a vy s ním. Zanadává. Je lidský, blízký, opravdový. Každý v těchto dopisech najde něco svého. Odpovědi týkající se jeho díla. Střípky ze života. Možná vás trápí otázky víry, lásky, nebo hledáte v životech druhých odvahu prožít dostatečně ten svůj. Možná inspiraci. Tahle kniha vám to všechno může dát. A vlastně i něco navíc. Uvědomění, že nic netrvá věčně. A že bychom si měli vážit i malého života. Že i (dejme tomu) směšná záloha na první napsanou, k tomu dětskou, knihu se může časem ukázat jako bohatství, které by zlákalo nejednoho draka. V těch dopisech je pokora, láska k rodině, k životu, ke knihám. K jazyku. Nemyslím si, že je nutné číst je od první do poslední stránky. Stačí otevřít rejstřík, najít téma, které vás zajímá, a začíst se. Jakmile se vám to podaří, knihu stejně odložíte jen s obtížemi. Zatímco jsem během prvního čtení dopisů dávala přednost těm, které se věnují především dílu, dnes pro mne mají mnohem větší cenu ty osobní, psané synům a přátelům. Stačily pouhé dva roky k tomu, abych v té samé knize našla něco jiného. Možná je to fantastickým českým překladem. Naším nádherným jazykem, který jim dodává celou paletu barev. Od veselých žlutých a zelených tónů až po modré, dopisy psané i čtené v slzách, a dál. Až k těm černým, které (za)tíží mysl nejednoho z nás. Několik posledních mne opět zanechalo v slzách. Obklopena lidmi jsem toužila prožít je v tichu a samotě. V jednom z dopisů Tolkien píše, že dopisy jsou pro osamělého člověka tím, čím je chléb pro vězně zavřeného ve věži. Tyhle jsou chlebem pro všechny z nás.