The Last Letter

Vůbec nevím, jak se takové knihy recenzují. Jak totiž popsat příběh, který vás od prvních stránek zasáhne a pak už vás vlastně nenechá pořádně vydechnout? Poslední dopis pro mě nebyl jen romantický příběh Elly a Becketta. Je to kniha o lásce, ztrátách, přátelství, rodině, vině, naději a o tom, kolik toho vlastně jeden člověk dokáže unést. A že toho tady postavy musí unést opravdu hodně. Už samotný začátek a Ryanův poslední dopis dávají tušit, že tohle nebude žádné odpočinkové čtení. Beckett přijíždí do Telluride splnit poslední přání svého nejlepšího kamaráda a pomoct jeho sestře Elle a jejím dvojčatům. Jenže nic není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. A pak už přichází jedna emoce za druhou. Rebecca Yarros tady podle mě vůbec nešetří ani své postavy, ani čtenáře. Několikrát jsem si říkala, že už toho snad bylo dost… a nebylo. Přesto jsem neměla pocit, že čtu příběh, který se mě snaží za každou cenu rozplakat. Spíš jsem se do života těch postav tak ponořila, že mě každá další rána bolela společně s nimi. O to silnější pro mě bylo zjistit, že autorka při psaní čerpala i ze skutečných zkušeností rodin ve svém okolí. V době, kdy její manžel sloužil v armádě, dvě rodiny blízké Yarros procházely onkologickým onemocněním dítěte. Autorka s nimi příběh konzultovala a při psaní dokonce vycházela ze skutečných záznamů léčby jednoho z dětí. Možná i proto některé části působí tak neuvěřitelně opravdově. A sama Rebecca Yarros o Posledním dopisu říká, že je známý jako nejsmutnější román, jaký kdy napsala. Po dočtení můžu říct jediné – vůbec se tomu nedivím. Přitom je zvláštní, že navzdory všemu smutku pro mě tahle kniha není jen smutná. Je v ní obrovské množství lásky. K partnerské lásce, k dětem, k rodině i k člověku, kterému něco slíbíte a jste ochotni udělat všechno pro to, abyste svůj slib dodrželi. A závěr? O tom raději vůbec nic. Čím méně toho před čtením budete vědět, tím lépe.

Knihy Rebeccy Yarros si většinou nenechám ujít, protože vím, že mě čeká skvělé a většinou i emotivní čtení. Ani tentokrát nechybí vojenská tematika, která je pro její knihy typická, ale hned na začátek varuju, že tady budou kapesníky opravdu potřeba. Já jsem si vážně dost pobrečela. Hlavní hrdinka Ella žije v Coloradu, kde vede rodinný penzion a vychovává svá dvojčata. Když ji její bratr požádá, aby napsala dopis jeho nejlepšímu příteli známému pod přezdívkou Chaos, vůbec netuší, jak moc jí to změní život. Z jednoho dopisu se postupně stane pravidelná korespondence, která přeroste v něco mnohem hlubšího. Jenže ve skutečném životě není všechno tak růžové. Ella se musí potýkat se stále se zhoršujícím zdravotním stavem své dcery, a proto bych ráda upozornila citlivější čtenáře, že velká část příběhu se věnuje vážnému onemocnění dítěte. Rebecca však píše s neuvěřitelnou citlivostí a lehkostí, takže i přes těžké téma mi stránky doslova mizely pod rukama. Moc se mi líbilo i to, že téměř každá kapitola začíná dopisem mezi Ellou a Chaosem. Díky tomu jejich vztah působil přirozeně a já neměla problém uvěřit, že se dva lidé mohou zamilovat jen prostřednictvím slov. Kniha ukazuje, jak je život neuvěřitelně křehký a nevyzpytatelný. Na jednu stranu jsem si říkala, že Ella toho měla naloženo až moc. Na druhou stranu je ale neskutečně zajímavé sledovat, jak obrovskou sílu v sobě lidé dokážou najít i ve chvílích, kdy se všechno rozpadá. Rebecca mě v tomto příběhu i dost překvapila. A právě proto dávám jen 4*. Ne proto, že by knize něco chybělo, ale protože na mě bylo té bolesti a tragédie už trochu moc. Jako mámu mě téma vážně nemocného dítěte zasáhlo a některé další pasáže pro mě byly fakt těžké. I teď, když píšu tuhle recenzi, mám slzy v očích, a to mluví za vše. Bylo to bolestivé čtení, ale opravdu nádherné. Já na tenhle příběh jen tak nezapomenu.