The Anxious Generation

Jelikož jsem učitelka na střední a budoucí máma puberťáka, hodně mě zaujalo téma této knihy, která se věnuje tomu, jak moc ovlivňuje dětství současných dětí využívání moderních technologií a sociálních sítí. Sociální psycholog Jonathan Haidt se věnuje výzkumu duševního zdraví dětí, jelikož od roku 2010 se prudce zhoršilo. Ve škole se s tím setkávám skoro každý den, kdy jsou studenti permanentně na telefonu, nevydrží bez něj ani chvíli. Když jim ho vyberu na test, ihned po dopsání potřebují telefon držet v ruce. Není to samozřejmě u všech, ale bohužel u velké většiny ano. Zároveň vliv sociálních sítí a nárůst kyberšikany je pro mě hrozně děsivý (hlavně jako pro mámu). Haidt zde sepisuje nejrůznější poznatky, ale i doporučení, ke kterým by se rodiče měli uchýlit, aby bylo jejich dítě v pohodě. Kdy by měl člověk zpozornět, že něco není úplně v pohodě. Nejvíc mě zaujala 4 pravidla - 1. žádné smartphony před střední, 2. žádná sociální média do 16 let, 3. školy bez mobilů a 4. mnohem větší nezávislost a více her v dětství. Bohužel ale ihned po pravidlech dodává, že je není těžké je realizovat, pokud VĚTŠINA rodičů na ně přistoupí. A to je podle mě právě to nereálné. Protože v současné době se určitě často setkáme s výsměchem spolužáků, když nebude mít dítě ve 12 letech nejnovější smartphone a podobně. No, jako rodič i jako učitelka vidím velký špatný. Ale můžeme se snažit s tím nějakým způsobem pracovat. A předávat dětem naše zvyky. Nebýt pořád na telefonu, nechovat se přesně podle sociálních sítí. Pro někoho to může být velice těžké, ale určitě to je velice důležitá věc, kterou dětem do budoucna dát.

Je to kniha o radikální přeměně dětství na co jsi nelidského: existenci založenou na telefonu. Citace: „Něco se na začátku roku 2010 muselo změnit.” Recenze: Haidt popisuje, co se stalo s generací narozenou na konci 90. let tedy s první generací, která prošla pubertou se smartphonem v ruce.Mezi lety 2010–2015 se dětský svět přesunul z hřišť do obrazovek. A s tím přišel prudký nárůst úzkostí, depresí, sebepoškozování i sebevražd. Autor mluví o „Velkém přeprogramování dětství“. O tom, že děti přišly o volnou hru, riziko, nudu i skutečné sociální vazby a místo toho dostaly nekonečné scrollování, srovnávání a notifikace. Rozebírá čtyři základní újmy: -sociální deprivaci -spánkovou deprivaci -roztříštěnou pozornost -závislostní mechanismy sociálních sítí Silná je i část o tom, proč sociální média ubližují víc dívkám než chlapcům – kvůli vizuálnímu srovnávání, tlaku na dokonalost a potřebě přijetí. A víte co? Dá vám i rady, co vlastně jako rodič i obyčejný člověk můžete dělat. Co si z knihy odnáším já Spoustu věcí, kterými jsem si v dospívání prošla, jsem brala jako své osobní selhání. Tahle kniha mi ukázala, že to byl širší společenský experiment, jehož jsme byli součástí. Nechci, aby elektronika řídila můj život. Nechci, aby řídila život mých (budoucích) dětí. Tahle kniha může zásadně změnit způsob, jak přemýšlíme o výchově, ale i o sobě samotných. Ano, Haidt se často opakuje. Hlavní myšlenky zdůrazňuje znovu a znovu. Ale tady to nepůsobí jako vata. Spíš jako kladivo, které zatlouká hřebík hlouběji. Opakování je matka moudrosti a u téhle knihy to dává smysl.