The Anxious Generation

Je to kniha o radikální přeměně dětství na co jsi nelidského: existenci založenou na telefonu. Citace: „Něco se na začátku roku 2010 muselo změnit.” Recenze: Haidt popisuje, co se stalo s generací narozenou na konci 90. let tedy s první generací, která prošla pubertou se smartphonem v ruce.Mezi lety 2010–2015 se dětský svět přesunul z hřišť do obrazovek. A s tím přišel prudký nárůst úzkostí, depresí, sebepoškozování i sebevražd. Autor mluví o „Velkém přeprogramování dětství“. O tom, že děti přišly o volnou hru, riziko, nudu i skutečné sociální vazby a místo toho dostaly nekonečné scrollování, srovnávání a notifikace. Rozebírá čtyři základní újmy: -sociální deprivaci -spánkovou deprivaci -roztříštěnou pozornost -závislostní mechanismy sociálních sítí Silná je i část o tom, proč sociální média ubližují víc dívkám než chlapcům – kvůli vizuálnímu srovnávání, tlaku na dokonalost a potřebě přijetí. A víte co? Dá vám i rady, co vlastně jako rodič i obyčejný člověk můžete dělat. Co si z knihy odnáším já Spoustu věcí, kterými jsem si v dospívání prošla, jsem brala jako své osobní selhání. Tahle kniha mi ukázala, že to byl širší společenský experiment, jehož jsme byli součástí. Nechci, aby elektronika řídila můj život. Nechci, aby řídila život mých (budoucích) dětí. Tahle kniha může zásadně změnit způsob, jak přemýšlíme o výchově, ale i o sobě samotných. Ano, Haidt se často opakuje. Hlavní myšlenky zdůrazňuje znovu a znovu. Ale tady to nepůsobí jako vata. Spíš jako kladivo, které zatlouká hřebík hlouběji. Opakování je matka moudrosti a u téhle knihy to dává smysl.

Úzkostná generace Velmi důležitý text, který by si měl přečíst každý učitel, rodič i vychovatel. Kniha pojednává o zásadní změně ve vývoji dětství a dospívání, která podle autora začala s mou generací – tedy generací Z. Velice oceňuji především první část knihy, kde autor pracuje se skutečnými studiemi a grafy popisujícími takzvané „Velké přeprogramování dětství“. Tyto pasáže byly skutečně šokující a nabízely mnoho podnětů k přemýšlení. Tuto knihu jsem však měla jako povinnou četbu ke studiu a přibližně od poloviny na mě začala působit právě jako „povinná“. Text se začal poměrně často opakovat, vracet ke stejným metaforám a znovu odkazovat na předchozí kapitoly. Z hlediska odborné studie to může být pochopitelné, pro běžného čtenáře je to však místy spíše rozptylující. Kniha obsahuje také zmínky a krátké výpovědi rodičů i dětí, kterých se tato situace dotýká. Domnívám se však, že tato část mohla být rozvinuta do samostatné kapitoly místo toho, aby byla jen občasně vložena do textu. Kapitola věnovaná rozhovorům s rodiči a kapitola s výpověďmi dětí (ať už dnešních, nebo těch, které již dospěly) by podle mě byla velmi zajímavá a přínosná. Mírně mě také zklamala závěrečná část knihy věnovaná tomu, jak by bylo možné vývoj dětství zlepšit. Obsahuje sice několik obecných doporučení, ta však vycházejí především z amerického prostředí a pro evropský kontext se často příliš nehodí. Chápu, že v této oblasti je stále potřeba mnoho dalších studií a výzkumů, přesto na mě tato část působila poněkud nedostatečně. Buď by podle mého názoru bylo lepší kapitolu pouze stručně nastínit, nebo ji naopak více rozpracovat a zahrnout do ní pohledy odborníků z různých částí světa.