Tetovač z Auschwitzu

Jsou příběhy, které by neměly být nikdy zapomenuty. Jako ten Laleův - příběh slovenského žida, který prošel peklem koncentračního tábora v Osvětimi a Březince a jako tatér se stal očitým svědkem děsivých událostí, promyšlené brutality a masového vraždění. Ale také nesobecké lásky, přátelství a nezištné pomoci. Myslím, že nikdo z nás si nedovede představit jaké to je být ze dne na den zbaven svobody, důstojnosti i identity. Jaké to je, když se z vás stane jen číslo ve statistických tabulkách a pečlivě vedených seznamech. Stejně jako mnozí další, dokázal Lale odvyprávět svůj příběh až téměř po 70 letech. Jakoby celý život pociťoval vinu za to, čím prošel, za to, že využil každé příležitosti k tomu, aby přežil... Říká se, že uvěřitelné si musíte vymyslet, to neuvěřitelné se stalo - číst Laleův a Ditin příběh, projít s nimi vše co během války, ale i po ní zažili, to je vskutku adrenalinová jízda, ale i nádherný příběh o lásce a naději. Aneb jak vždy říkal Lale: „Pokud se ráno probudíš, pak je to hezký den.“

No teda...sakra, co to bylo?! To je ten nejpříběh z druhé světové?! Já jsem na druhé straně barikády a teda nestačím se divit, co z toho autorka udělala (a zrovna nechválím). Nic naplat, je to příběh dvou lidí, ale čím to je, že v samotném konci mi spíše připadali jako podvodníci a zloději? Ta romantická linka a volný pohyb - já nevím, ale dost jsem o tom při čtení pochybovala, ale nebyla jsem tam, tak to asi nemůžu úplně tak spláchnout. Čekala jsem daleko více. Z celé knihy mě asi snad nejvíce dojmul doslov autorky a doslov syna, ale jináč ...? No, moc se mi to zpracování nelíbilo.