Od této knihy jsem měla velká očekávání. Příběhy zdravotních sester i obyčejných žen zajatých Japonci a držených v táborech v na Sumatře by neměly být zapomenuty. Ale tady autorka suše popisuje jejich strasti, chybí tomu hloubka. Přečetla jsem celou knihu, nic nepřeskočila a přesto jsem uronila slzu až úplně na konci příběhu. (25. 5. 24 - 10 606 - 26)

Četla jsem Tatera z Osvětimi a nelíbil se mi. Autorka neumí válečné utrpení podat. Proto jsem se pustila do sester, abych zjistila, zda autorka vylepšila svůj styl. A musím bohužel konstatovat, že nikoliv. Příběh má být dle skutečné události, tak jsem si myslela, že ho autorce někdo vyprávěl a ona ho jen literárně upravila. Ovšem vzhledem k tomu, jak byla většina dialogů nereálná a vzhledem k poznámce v závěru, to vypadá, že si autorka většinu vymyslela na základě navštívení památníku padlých australských sester. Zvolené téma je určitě skvělé. Jen se ho měl ujmout někdo jiný. Já měla celou dobu pocit, že jsem se ocitla na ženském letním táboře. Z celé knihy stačí přečíst poznámku autorky, ta beletrie před tím jen znevažuje válečné oběti. Hvězdičky jsou za téma, za válečné oběti a za závěrečnou poznámku.