Četla jsem Tatera z Osvětimi a nelíbil se mi. Autorka neumí válečné utrpení podat. Proto jsem se pustila do sester, abych zjistila, zda autorka vylepšila svůj styl. A musím bohužel konstatovat, že nikoliv. Příběh má být dle skutečné události, tak jsem si myslela, že ho autorce někdo vyprávěl a ona ho jen literárně upravila. Ovšem vzhledem k tomu, jak byla většina dialogů nereálná a vzhledem k poznámce v závěru, to vypadá, že si autorka většinu vymyslela na základě navštívení památníku padlých australských sester. Zvolené téma je určitě skvělé. Jen se ho měl ujmout někdo jiný. Já měla celou dobu pocit, že jsem se ocitla na ženském letním táboře. Z celé knihy stačí přečíst poznámku autorky, ta beletrie před tím jen znevažuje válečné oběti. Hvězdičky jsou za téma, za válečné oběti a za závěrečnou poznámku.

Miluju knihy Heather Morris, nejvíc do kolen mě dostal její román Tatér z Osvětimi. Nejvíc mě na tomto příběhu zaujalo, že tentokrát se neodehrává vůbec v Evropě, ale zaměřuje se na Singapur a ostrovy v Indonésii. Zajímavý příběh Norah a sestry Nesty ukazuje jiný pohled na válku na druhé straně světa. Ženy v zajateckém táboře se ocitnou v pralese za hrozných podmínek, exotických nemocí, je s nimi hrubě zacházeno, dochází jim jídlo, přesto se nevzdávají a myšlenky na jejich blízké je pohání dál. Autorka opět vytvořila zajímavý příběh, sestavený podle skutečného vyprávění, takové knihy mám nejraději. Musím přiznat, že mi nebylo tak úzko, jako když čtu o Osvětimi, tady ženy nebyly ostříhané dohola, sem tam se dostaly i k jídlu, občas se vykoupaly, měly vlastní hlasový orchestr, aby si vylepšily dny. Nechci říkat, že měly lepší podmínky, ale tomuto se některým jedincům v Osvětimi nedostalo, i tak to byl dojemný příběh a na konci mi ukápla slza. Rozhodně doporučuji kvůli nevšednímu prostředí Indonésie, určitě osloví toho, kdo má rád tématiku druhé světové války, ale je přehlcen knihami z Osvětimi.