[014/12] Jak to tak vypadá, kdyby nebylo pana Lukjaněnka, nejspíše by vůbec nikdo neměl v naší republice zájem na tom, aby byl vůbec Vladimir N. Vasiljev vydán. Ne, že by neměl snahu a touhu se stát velkým literátem ruské fantastiky, ale tak nějak mu něco chybí. Jako opravdový literát postrádá něco magického a jedinečného co by ho odtrhlo od průměrného stereotypu. Když se to vezme kolem a kolem, to nejhorší co mohl v ‘Temné hlídce‘ v tom negativním slova smyslu provést, naštěstí neudělal. Celkovou myšlenku nestáhl na dno a nevytvořil z ní brak a snad i v jakémsi pudu hlídkozáchovy se velkým obloukem vyhnul Moskvě a většině největších celebrit této populární série. To také zachraňuje jeho příspěvek od ponižujícího snížení se na tu nejostudnější hranici vykradačů a tak mu můžu jen stisknout rameno a poplácat ho s doprovodným: ,,Jo, šéfe, dělal jste, co jste mohl.“ Kniha má několik nedostatků. Dialogy jsou výrazně neohrabané, mnohé postrádají hlubší pointu související s příběhem a škádlení vulgárními slovíčky do celého konceptu tak nějak nesedí. Další věc je absence pořádného napětí a podržení delší akce než na dvě až čtyři stránky. A přitom by se jednotlivé zvraty daly rozepsat a rozpitvat do detailů, několik postav ohrozit na životě a nebo je i třeba zabít. Místo toho je text ověnčen popisy prostor tak, aby si člověk udělal dobrou představu o tom, na které židli kdo sedí. Jednou je to fajn, ale podruhé to tak nějak odvrací pozornost od podstatného a celkově to nudí. Také bych chtěla poukázat na nepropracovanost jednotlivých postav, se kterými se jednoduše nedá sžít. Milostná linie je naprosto nedostatečná a vzpomínková sekvence tak v nikom nemůže vyvolat ani krapítek sentimentu. Není tu komu držet palce, koho nenávidět a komu přát smrt. Není tu žádný hlavní hybatel, o kterém by to celé bylo a to je jednoduše špatně. Fakt, že příběh sám o sobě je dosti chudý, odbytý a špatně rozložený, to už je zase jiná věc. Navíc zde postrádám takový ten lehký nádech detektivky, ve kterém ani tak nejde o čtenářovu dedukci, jako o samotnou dedukci postav a její sledování uvnitř hrdinovy hlavy. Tak či onak se ale dá ‘Temná hlídka‘ přečíst velice rychle a pokud jde čtenáři jen o to, aby si zase jednou přičichl k tomu magickému světu Jiných, docela obstojně to stačí. Jen od toho nelze čekat stejné kvality, jako od prací Lukjaněnka. Je to takové to vsuvkové béčko, které mělo ještě chvilku zaměstnat netrpělivce, kteří toužebně očekávali díl poslední.

Vasiljevova hlídka je výrazně slabší. Nejen, že do fikčního světa Lukjaněnkova cyklu nepřináší nic nového, ale ještě jej dost trivializuje a deformuje jeho pravidla – v Temné hlídce se jednání postav zdá často poněkud nekonzistentní, charaktery (i velkých a „vážených“ mágů) jsou trochu přiblblé a podivně naivní, hrubé, nebo zvláštně dětsky uvažující. Vasiljev využívá prvků a vyprávěcích postupů Lukjaněnkových hlídek, ale jeho snaha připomíná spíše fanouškovskou prózu, snažící se neumětelsky napodobit styl svého literárního vzoru. Poměrně jednoduchý příběh s ne příliš nápaditou zápletkou je vyplněn řadou vatového textu, který slouží asi jenom k nastavení délky knihy a infantilní jaksi zenové úvahy v závěru vzbuzují spíše úsměv na rtech. Suma: sérii hlídek by prospělo, kdyby byly pouze čtyři, bez druhořadých příměsků.