Poslední hlídka

Přijde mi, že se Sergej Lukjaněnko ocitnul ve smyčce, která hrozí všem spisovatelům sérií, kteří se snaží své hrdiny stavět před nové a větší hrozby. Což je v pořádku, jenže jak jednou vyrukujete s obrnebezpečím, tak každé další obrnebezpečí už tolik „obr“ nevypadá. Podobně je tomu i v tomto díle - hrozba, kterou spisovatel rozehraje, už zkrátka nepůsobí tak hrozivě, jak se snaží prezentovat, a proto i strach o hrdiny je menší. Když jednou zachránili svět, proč by to neměli dokázat podruhé, potřetí, podesáté? Nelze mu však upřít čtivost, díky níž je čtení stále více příjemným požitkem než útrpnou povinností. Možná někoho nebudou bavit zdlouhavé pasáže popisující prostředí Edinburghu či Samarkandu, ale faktem je, že tyhle věci prostě k Lukjaněnkově tvorbě patří. Civilní čtení s fantaskním pozlátkem. Trochu zbytečné mi ale přišlo tradiční rozložení románu do tří částí, když příběhová linka je pouze jedna. Naopak velmi komické je autorovo šťouchání do ruské filmové adaptace jeho románů.

Pokud už máte za sebou předchozí díly a líbily se vám, pak určitě doporučuju pokračovat a přečíst si i tenhle. Je stejně dobrý. A setkáte se v něm s Merlinem. :o) A abych uvedla na pravou míru komentáře pode mnou - není poslední. Ještě je Nová hlídka (už ji mám v knihovně objednanou) a letos vyšla další pod názvem Šestá hlídka. Takže tímhle to zdaleka nekončí. :o)