Knihu jsem četla ve společném čtení a zároveň je to kniha, kterou mám do výzvy DK. Prolog mě šokoval , říkala jsem si, co to jako bude? Až po dočtení celé knihy mi docvaklo, co to bylo. Kniha vypráví o soužití matky a dcery. Že jsou navždy spjatí, ať chtějí nebo ne. Je také o stárnutí. O nevyhnutelném rozpadu celého těla. Pomalému úbytku síly, svalů, povolená kůže. Marie a Róza. Zdánlivě na sobě nezávislé, přesto spjaté. Róza se vdává, píše povídky, které jí ale nikdo nechce vydat a připravuje se na to být matkou. Mamka Marie je v důchodu, jako přivýdělek hlídá děti. Musí se vyrovnat se stárnutím, se svým tělem, které už mnohdy nepoznává a také s tím, že její dcera se za ní občas stydí, nepotřebuje ji, ale přesto má spoustu výčitek, protože si myslí, že na to má právojen do té doby než se ona sama stane matkou. Než se život obrátí a bude ona ta divná, nemoderní, nemožnáKonec knihy mě malinko překvapil, ale vlastně k němu celou dobu směřovalo. Chápala jsem obě, ale zároveň jsem si stále říkala, proč nemají lepší vztah. Proč si prostě některé věci nevyříkají. Krátká kniha, přesto silná svým posláním. Stárneme všichni a všichni do jednoho budeme nemožní a budeme potřebovat pomoc a to ještě jen v tom případě, že nám dá život šanci se toho dožít.

Znepokojivé, syrové, ale vynikající. Tohle je podle mého názoru opravdu kvalitní současná literatura. Čekala jsem, že kniha bude dobrá, ale předčila má očekávání. Anebo stárnu.