Praskliny

Praskliny jsou dost depresivní, hutné a místy poněkud ubíjející čtení. V příběhu se velmi silně odráží atmosféra dnešní společnosti. Únava, přepracování, honění se za jakýmisi cíli, které často postrádají smysl. Věčný a nikdy nekončící koloběh života, ničím nenarušený, pořád stejný, až člověk někdy neví, proč vlastně ráno vstává, žene se do práce, aby se pak zase večer vrátil a šel spát. Skoro mne až děsí, jak jsem se v některých pasážích viděla. V tomhle ohledu mi kniha přinesla řadu podnětů k zamyšlení, zda ve svém životě nedělám něco špatně a jestli bych taky neměla trochu zvolnit své tempo. Postavy jsou vyčerpané, umdlené, vnitřně trochu (trochu více?) porouchané a neví, kudy kam. Ale přitom mají možnost být čtenářům blízké, protože často prožívají to, co řada čtenářů asi už v nějaké formě nejspíš viděla (ať už u sebe, nebo u někoho blízkého). Nebo aspoň na mne to tak při čtení dělalo dojem. Přiznám se však, že se mi kniha místy četla trochu hůř. Nejen proto, že je celkově dost depresivní a neutěšená, ale také proto, že atmosféra knihy působí chladně a odosobněně - skoro až strojově. Což asi není nutně špatná věc, ale ne každému se to bude číst lehce. Je to hodně svérázné čtení, hodně specifické pro svoji atmosféru a střípkovitost příběhu. Nečekejte akční děj, je to skutečně spíše mozaika mikropříběhů několika postav a vzájemně propojených linek. Kniha nebude podle mne pro každého, ale své čtenáře si jistě najde. A já jsem ráda, že jsem se nakonec nechala nalákat na přečtení, protože to byl velmi zajímavý čtenářský zážitek.

Neobvyklé, ale hrozně zajímavé. Nevím, jak to popsat, ale přítomnost koule posunula celou knižní realitu trochu šejdrem. Měla jsem dojem, že právě knižní je ta pravá, kdežto tu svou mám nalepenou na zádech a celou dobu se snažím na/do ni dohlédnout. Nejde to. Dává to smysl? Asi si v tom každý najde svoje. Rozhodně mě styl psaní autorky inspiroval minimálně k zamyšlení.