Tatínek a moře

Pokud si přečtete text na zadní straně přebalu, zjistíte, že se jedná o poslední knihu, kterou Tove Jansson o mumincích napsala a že je jiná, než ty předchozí. Jelikož už ji mám přečtenou, nezbývá mi, než toto tvrzení potvrdit. Bohužel. Příběh se začne odlišovat od ostatních hned od začátku - zatímco v předchozích dílech na mě tatínek působil sympaticky, tady mi připadal jako menší despota. Byl věčně nespokojený, panovačný a především netušil, po čem doopravdy toužil. To všechno se odrazilo na jeho chování vůči rodině - nebylo vůbec příjemné číst o tom, jak všem poroučel, jak se za každou cenu snažil být ochráncem rodiny a jak muselo být vždycky po jeho. Doufala jsem, že se to zlepší, až celá rodina dopluje na ostrov s majákem, který malá Mia kvůli miniaturní velikosti na mapě trefně označila jako "mušinec", ale bohužel. Zasmušilá nálada, jež v rodině panovala, přetrvávala (až na pár výjimek) po celý příběh. Také se tu každý kromě malé Mii neustále probíral svými neveselými pocity z neobvyklých nastalých situací a především z nového domova. Podnětů k přemýšlení tu je přehršel, ale mám-li být upřímná, u některých si nejsem jistá, zda jsem je správně rozklíčovala. A tím spíš jsem přesvědčená o tom, že muminci jsou čtivem pro starší čtenáře. Nedokážu si např. vůbec představit, že by nějaké dítě přišlo na důvod tatínkovy rozmrzelosti či rybářova podivného chování. Po přečtení celé knihy se mi některé věci, jež jsem v průběhu příběhu nechápala, sice vyjasnily, ale i tak osmý a zároveň předposlední díl považuji za nejslabší a de facto i nejvíce deprimující z celé série. Nechci tím říct, že není dobrý - autorka zde stejně jako obvykle vložila spoustu neotřelých myšlenek, ale za mě tomu chyběla ona hravost a jistá lehkost, které prokvétaly všemi předchozími díly a které jsem si velmi zamilovala. Škoda.

Tatínek a moře autorky Tove Jansson je součástí série o jedné rodině mumínků, jejich přátel a všem co se děje kolem jejich údolí i dál. Přiznám se, je to má první kniha z celé série, jakou jsem kdy četla a přečetla jsem si ji, protože mě zajímal závěr jednoho dílu ze seriálu, který nemáme celý. Ne, nedozvěděla jsem se, jak to dopadlo. Seriál se knihami jen poměrně volně inspiruje (což je dobře). Ale příběh sám mě pohltil a přečetla jsem knihu poměrně rychle. Ostrov bičovaný mořem a na něm rodina mumínků bičovaných vlastními nitry je trudnou zastávkou, ale postupně všichni nacházejí určitý smysl ve svém bytí. Malá Mia jim každému připomíná, že je třeba mít i nohy na zemi a rozhodně nehodlá nikoho z nich krýt před sebou samým. Tatínek a moře je dílo hluboké jako ono moře a zároveň stejně nestálé. Líbilo se mi velice a modrá samota omývající pomalu se tonoucí rodinu se z knihy dotkla i mě. Není to jednoduché čtení a poselství knihy nepřichází samozřejmě, pro mě to však bylo důstojné seznámení se světem Tove Jansson a rozhodně jej nehodlám opustit. Na to mě příliš pohltil.