Dávej pozor, žhavím mozeček. Je velkej sice jako vlašskej ořech, ale pokud ho dám na obrázku do počítače, tak by to šlo nějak elektricky zvětšit. Jde to se mnou z kopce. Proč byl Etrusk tajemnej? Na to se ode mě odpověď nedozvíš. Pro mě byly tajemný úplně všichni Etruskové, stejně jako doba ve který žili. A taky ty místa, jako třeba země Eryx. Nejspíš předchůdce Eryxonu. Nevím co říct. Začátek jsem vůbec nechytil. Věřil jsem tomu, že bude tajemnej. Hned na prvních stránkách mi bylo utajený, co je vlastně zač. Byl vykreslenej jako nějakej guru Jára, nebo vedoucí sekty, kterýho za chvilku vezmou někam na útes a on skočí dolů. Bylo to celkem nečitelný a nestravitelný. Aspoň pro mojí kebulku. Byla z toho chuděra celá pošramocená. Pak se to zlepšilo vyplutím na moře s Dyonýsem a jeho partou Fókajskejch vejpitků. Jenže v další knize přistáli v nějakým zapadákově a zůstali tam nějakej pátek. Když se zakotvilo, tak to byla zase bída. Vleklo se to a já se bál, že to vzdám, ale nějak jsem doufal, že zase vyplujou. Ten Etrusk byl stejně vůl, jako všichni Waltariho hlavní klauni, který mám jinak moc rád. To snad je něco jako jeho podpis, že dá do knihy paní, ze který ten človíček zmagoří a je s ní furt. Obětuje jí všechno i když prvotřídně zanáší a je to svině první kategorie. To, že je naivní blbec mu většinou dojde až třeba po půlce života a on nad tím jenom mávne rukou. Řekne si no a co má bejt. Když jsem se seznámil se Sikanama, fakt jsem doufal, že všichni co nejdřív naskáčou do svejch necek a vytáhnou na jinej ostrov. Ale byl jsem zklamán. Štvali mě všichni. Etrusk to neměl v hlavě v pořádku, ožrala Mikón někam zmizel, nebo se proměnil ve džbán vína obřích rozměrů, ten bouchač co nevím jak se jmenuje zmagořel a myslel si že je bůh a pak už je tu jenom můj oblíbenej Dyonýsos. Ten skočil fakt do necek a stal se pirátem, kterej akorát krade a vraždí. A teď mi docvaklo, že to vlastně dělal odjakživa i s Etruskem a celou partou. Možná mi pili krev už od začátku, ale nějak se to rozředilo. Naivní Etrusk má s tou svojí fúrií kopu dětí a vůbec netuší, že jsou to děti všech jeho kámošů. Dokonce ani neví, že je Etrusk. Taky se mi někdy stává že nevím kdo jsem, ale do večera následujícího dne většinou procitnu a poznám se i v zrcadle. Jak to začalo, tak to skončilo. Prakticky netuším jak. Je mi to celý záhadou. Jako plus beru, že jsem se dozvěděl, jak se žilo na Sicílii. Byl to ostrov, prakticky plnej pošahanejch skupin obyvatel, a taky jak žili Etruskové. Teda spíš kde. Je to asi jako kdyby si pár měst třeba od Ústí po Chomutov řeklo, že to potáhnou spolu a budou si říkat třeba Teplicové. Tím by ses už ale třeba nemusel dostat na dovolenou do svojí oblíbený uhelný pánve a v lounech by sídlila pohraniční stráž. Nejsem si jistej, jestli to co jsem ze sebe vymáčknul dává aspoň poloviční smysl, jako tajemnej Etrusk. Ale vzal to čert, stejně jako moje mozkový buňky. Za mě je to horší Waltari.

"Vidím-li trpícího člověka, myslím, že nedělám rozdíl mezi dobrým a zlým, vinným či nevinným, ale pomohu každému, pokud dovedu. Vždyť slunce svítí stejně na zlého jako na dobrého. Nevěřím, že jsem rozumnější než slunce." Zabralo to celý srpen, ale stálo to za to. Po Sinuhetovi moje druhé setkání s Waltarim a opět naprostá spokojenost, i když oproti egyptskému eposu má tahle knížka více obtížných pasáží a namísto zkoumání sociálních paradigmat jsou zde řešeny různé životní filozofie; vše samozřejmě doplňováné historií dosud tajemného období pátého století před Kristem. Zde autor nejen poodkrývá všední život Etrusků a Římanů, ale zároveň si pohrává s vyvracením dosud platné glorifikace řecké demokracie a kultury. Čtenáři jsou navíc svědky pomyslného konce vlády bohů nad zemí - namísto nesmrtelných lukumonů, božských králů všech králů a potomcích hrdinů se k moci dere lid a obchod; jako by ze světa zmizelo všechno nadpřirozeno, víra ve znamení, osud a předurčenost (kdy jste naposledy šli na sever, protože jste tím směrem viděli letět větrem hnané pérko? Já taky ani jednou, ale teď to mám chuť vyzkoušet). Tajemný etrusk je oproti Sinuhetovi důrazem na mystiku velmi výrazný, kde v Egyptě bohy dehonestoval zdravý rozum, tam je nyní zdravý rozum dehonestován bohy; postavy ve Středomoří duchy považují za hybnou sílu právní i válečnou. Pochválit musím také postavy, které jsou výborně vykresleny skrze dialogy i činy. Mnoho už bylo napsáno, ale opět musím kvitovat kněžku Arsinoé, ve které Waltari zhmotnil vše, co na ženách mužům vadí, načež jí dal tělo Afrodity a připomněl, jak snadno na to lze zapomenout. Ale spravedlivě jsou zde zastoupeni také muži s řadou špatných vlastností; válkychtiví, pošetilí, nedovtipní a naivní. Středobodem výčtu postav je samozřejmě titulní hrdina Turms, symbol hledání domova a štěstí, jehož žádné argumenty rozumu nedokáží přesvědčit, že nalezl domov. On čeká na okamžik, kdy štěstí skutečně pocítí, kdy spatří zemi, jezero, horu a lid a přijme je za své. Opět: podobenství rozporu rozumu a citu, lidstva a božstva. Tajemný etrusk je jedna z nejkrásnějších knih, které znám - vtipná (Waltari je věčný košilatý komediant), rozvážná, hluboká a mystická. Skvost, pochybuji, že letos přečtu ještě něco lepšího. "Obávám se, že jsem od tebe otěhotněla a čekám dítě." "Ve jménu bohyně!" zvolal jsem překvapením, zaskočen ve svých plánech.