Sudetský dům

Sudetský dům je moje první knížka od pana Štěpána Javůrka a k přečtení jeho knížky mě inspirovali čtenáři databáze knih. Válečné zvěrstvo pokračuje, osidlování pohraničí nemajetnými lidmi, kteří si chtějí polepšit, dostává zelenou.....Rudé gardy řádí jako na Klondajku. Němci rozpoutali dvě světové války, je vidět, jak ideologie fašismu, ale i komunismu jsou pro lidi nebezpečné a nejen ty. Krajně nesympatický mi byl krutý neřád Tomeček, nikdo ho nedokázal zastavit. V dnešní složité době musíme být také obezřetní a nebát se... Příběh obyvatel v pohraniční jsem přečetla jedním dechem, ale další díl si přečtu později - strach, pomsta, zloba, zrada, zákeřné vraždění, znásilňování, zlodějna a obohacování se na úkor druhých - to vše ve mně rezonuje. Tak to bohužel bylo, znám něco málo z vyprávění z osidlování z Frýdlantska.

Dvě rodiny. Jedna žije v Praze, druhá na vesnici v Sudetech. Každá prožívá válku jinak a každá stojí během druhé světové války na jiné straně. Obě toho ale mají hodně společného. Chtějí přežít válku i poválečné období a žít svůj život v klidu. Ani jedné se to však nedaří, protože příběh se odehrává v šílených válečných a poválečných letech. Příběh obou rodin se na nějakou dobu spojuje, i když by si ani jedna rodina určitě takové spojení dobrovolně nepřála. Tato kniha je první částí příběhu a velmi mě zaujala. Nejen proto, že mám ráda příběhy z této doby, ale také tím, že mě od začátku vtáhla do děje. Hned jsem se v něm zorientovala a sledovala osudy několika „obyčejných lidí“. Myslím, že v knize rozhodně nechybí emoce, zvraty ani akční situace. Hlavních postav je šest, tři z každé rodiny. Podle mě byly zajímavě rozpracované, každá měla svůj vývoj. Největší proměnou prošel zcela jistě František, který se z mladého hejska postupně stává zodpovědným člověkem. Na knize je velmi zajímavé, že nám ukazuje dvě strany jedné mince. Nejen stranu napadených Čechů, ale také Němců. Dává nám možnost zamyslet se nad tím, jak moc válka a všechno kolem ní ovlivňuje lidské chování, jak z obyčejných lidí často dělá hyeny a naprosto mění jejich charakter. Kniha ukazuje, že někdy není lehké jednoduše odsoudit jednotlivého člověka, a už vůbec nelze odsoudit celý národ, ať už je jakýkoliv. Každý národ tvoří lidé a mezi nimi jsou vždy ti špatní i ti dobří. Právě tohle je poselství, které si z knihy odnáším. Ano, občas mi jednání některých postav nepřišlo úplně logické a někdy bylo až naivní. Ve výsledku ale smekám před autorem, který ve mně dokázal vzbudit hromadu emocí, ve kterých jsem se sama chvílemi ztrácela. Často jsem nedokázala jednoznačně rozhodnout, kdo je vlastně ten dobrý a kdo ne. Styl autora mě bavil, kniha mě pohltila a nemůžu říct, jak se objevuje v některých recenzích, že by mi připadala bez zásahu redaktora nebo nedotažená. Historickou autentičnost nedokážu posoudit, protože jsem tuto část našich dějin nikdy důkladně nestudovala. Pro mě, která o ní věděla jen okrajově, ale byla kniha určitě významná z hlediska rozšíření povědomí a pochopení některých souvislostí. Celkově se mi kniha líbila a určitě budu pokračovat dalšími díly. Nechci ji srovnávat s knihami Karin Lednické, protože každý autor má jiný styl. Společné ale mají to, co je pro mě na podobných knihách nejdůležitější a s čím se v nich setkávám velmi ráda. Nabízejí možnost podívat se na historické události zblízka a z více stran, nejen z té „správné“, ale také z té druhé. A za to patří těmto autorům velké díky. Právě z tohoto důvodu knihu doporučuji.