Sudetský dům

Románový příběh z dob odsunu. I když je příběh fikcí, není pochyb, že obdobné příběhy se stávaly. Po Chaloupkách již mistrně zpracovaný příběh obyčejných lidí, německé a české rodiny, kterým život zašmodrchaly historické události. Nejprve jsou nuceni žít v jednom domě - původní a noví obyvatelé, což s sebou nese spoustu emocí, které mají trošku předpokládatelný vývoj. Počáteční nenávist ke všemu německému vystřídá opatrný respekt a sympatie a nakonec i láska. Kniha se zařadila mezi mé oblíbené, ráda se k ní vrátím. Díky za ni.

Na základě zkušeností své vlastní rodiny věřím, že takhle to v pohraničí opravdu vypadalo, a je moc dobře, že se o tom čím dál tím víc píše. Napsané docela čtivě, ale přesto mi tam něco malinko chybí. Sudetský dům má zajímavý příběh a zápletku, z hlediska jazyka, charakteristik postav a popisu jejich emocí je ale spíš průměrný. Asi jsem rozmazlená Mornštajnovou nebo Katalpou, které mají svůj vlastní výrazný a zajímavý styl vyprávění. Ale ta úplně závěrečná scéna byla popsaná silně, to zas jo.

Čekala jsem víc, bohužel do žádné z postav jsem “nepronikla” a jejich příběhy mě nechávaly víceméně klidnou. Příběh plochý a předvídatelný, postavy bez psychologie, navíc dost zmatené. Miluju rozjímání nad dočtenou knihou, tady nebylo nad čím. Na druhou stranu, četla jsem horší :). Kdo má chuť na jednodušší oddechovku, tak si přijde jistě na své. KOREKTORA OKAMŽITĚ VYHODIT!

O odsunu Němců víme asi všichni, ale tahle kniha se dotýká i toho co se dělo lidem v hlavě. Ano i občané Sklářů nebyli bez viny, což je i v knize několikrát zmíněno. Knihu mohl pan Javůrek natáhnout na x desítek stran čímž by ji podle mě hodně poškodil. Velmi jsem si oblíbila Františka, který zjistil, že vše není jen černobílé a také Paulu. I to, že se nekonal happy end a nechává na čtenáři jak by se mu líbilo, aby celý příběh pokračoval. V pár recenzích jsem četla i kritiku, že postavy jsou ploché. Vzhledem k tomu, že kniha popisuje pár měsíců, tak mě osobně stačilo vykreslení postav. Opravdu je to kniha, která stojí za přečtení.

Kniha se mi moc líbila. Pocházím z Krkonoš a Sklenařice, které jsou na obrázku od nás byly asi dva kilometry, takže jsem si příběh zasadila i tam. Příběh se mi moc líbil, líbilo se mi, jak se mi, že autor žádné z rodin nestranil, k oběma byl objektivní a spravedlivě kritický. Knihu jsem přímo hltala, ale konec mě zklamal. Přišlo mi, jakoby to už autor potřeboval rychle ukončit.

Jaro 1945 , konec války. České rodiny míří do Sudet , aby osídlily domy po vyhnaných Němcích ... Příběh o nenávisti, touze po pomstě, ale i o lásce, přátelství a naději. Příběh o kolektivní vině a hlavně o tom , že většinou na všechno doplatí nevinní lidé, kteří chtějí jen obyčejně žít. Za mě výborná kniha .

Nádherná, dojemná knížka. Přečetla jsem ji doslova během chvilky. Vypráví o životě v Sudetech po válce. Životě, ve kterém se mísí osudy Čechů a Němců. Životě, kde se ukazuje, že nikdy nic není jenom černé nebo bílé. Doporučuji přečíst.

Musím říct, že tato kniha se autorovi opravdu moc povedla. Už dlouho se mi nestalo, že bych četla až do nočních hodin. Těším se na druhý díl, který by měl vyjít v příštím roce, takže dalšího pokračování osudů rodiny Smolíkových se dočkáme. Jen škoda, že už nezjistíme, jak se vedlo i druhé, německé rodině Fuchsových.

Pokaždé, když čtu knihu z období těsně po válce, tak si vždy s hrůzou uvědomím, že konec války tehdy neznamenal automaticky začátek dobrých časů. Mezi lidmi panovala velká nenávist a zášť, jenž byla mnohdy uměle podporována nastupujícím novým režimem ( tady v zastoupení národního správce a člena Rudé gardy Tomečka). Celá recenze v záložkách recenzí od Knižní střípky.

Pokud máte rádi romány z válečného a poválečného období, tenhle by vás neměl minout. V poslední době mě čeští autoři moc nezaujali, ale to Štěpán Javůrek jednoznačně změnil, protože z jeho Sudetského domu jsem nadšená. Knížka se čte opravdu dobře i přes nelehké téma. Děj se odehrává během krátké doby, obě rodiny mi ale i tak neskutečně přirostly k srdci a sama jsem si uvědomovala, jak by bylo jednoduché odsoudit jednu nebo druhou stranu. Tady prostě nebyli hodní a zlí, prakticky každý udělal něco, za co by se mohl stydět. A často k tomu přišel jako slepý k houslím. Až v průběhu čtení jsem zjistila, že to není samostatný román, ale že by na konci května měl vyjít druhý díl. Už teď se nemůžu dočkat, až si ho přečtu, protože jsem opravdu zvědavá, jak to s oběma rodinami dopadne.

Příběh poválečný. Německé obyvatele podhorské vesničky dobíhá minulost. Na konci války by raději zapomněli a mnozí možná litují, jak se chovali za války k Čechům. Vše se vlastně opakuje, pouze se vyměnily strany. Této doby mnozí jedinci z pozice moci krutě využili ve svůj prospěch. Příběh, kterých bylo po válce v pohraničí asi hodně. Jsem zvědavá na další díl, který letos vyjde a který si určitě koupím.

Velmi těžké téma vyprávěné autorem s nevšedním nadáním nejen literárním, ale i smyslem pro realitu. Myslím, že dobře ukazuje, co přinese fanatismus, za jaká pravdivá slova se schovává lež a jak se umí zlo tvářit laskavě.

Za mě velmi silný příběh ,pro mě zajímavý tím , že v bývalých sudetech teď bydlím,ale dobu,která je popsána v této knize bych nechtěla zažít.Podle mě autor skvěle zpracoval velmi těžkou dobu z poválečných let.Do několika měsíců vsadil osud německých rodin ,žijících poklidně v podhorské vesničce Glasendorf -do doby než zde vznikne takzvaná samospráva pod vedením krutého Vojtěcha Tomečka.Ten okamžitě přejmenuje vesničku na Skláře a za úplaty zde přijímá české rodiny do zdejších domů.Jaké bylo ,ale pro ně překvapení ,že domy ještě obývali němečtí starousedlíci.O to se však velmi krutým způsobe postaral samozvaný Tomeček.Byla to velmi těžká doba,jak pro Čechy, tak pro Němce. Z této knihy si uvědomíme,že zlo páchají lidé bez rozdílu pohlaví,věku i národnosti.Za mě příběh, který mi bude dlouho ležet v hlavě i proto,že je psán velmi emotivní formou-příběh má otevřený konec a tak se těším na jeho pokračování.

Druhá světová válka holt pořád táhne - zejména proto, že je určitou zárukou silných příběhů a silných lidských osudů. Toto je další z knih řešící princip kolektivní viny na téma odplaty, které se Česi dopouštěli po skončení 2. světové války. Kniha rozvíjí složitou situaci, kdy po skončení války před odsunem Němců, s nimi museli někteří Češi žít po nějaký čas bez možnosti volby společně pod jednou střechou. A že je to bezpochyby zajímavé téma, autor dokazuje. Na příběhu hlavních hrdinů – dvou rodin rozdílných národností - autor ukazuje tu variantu, kdy přes počáteční zášť a zlobu způsobenou právě kolektivní nenávistí ze stran obou národů, přijde prozření, že nelze nenávidět všechny lidi plošně a že je nesmysl je odsuzovat jen díky činům druhých. I když si myslím, že realita byla trochu jiná - válečná zla se asi tak rychle a jednoduše zapomenout nedala – ráda jsem se nechala unést příběhem obyčejných lidí, z nichž jedni po novém životě na novém místě toužili a ti druzí byli naopak k novému životu na novém místě donuceni. Autor k celému tomuto příběhu přidal třešničku na dortu v podobě motivu novodobého Romea a Julie, kdy ale proti sobě nestály rody, ale přímo celé národy. Styl psaní Štěpána Javůrka se mi líbí. Přímý, jednoduchý bez zbytečných příkras a popisů, přesto takový, který dokáže emočně zasáhnout. Druhý díl se přímo nabízí, tak mě potěšilo, že i autor nenechal tento pěkný příběh jen tak zmizet ze světa a zanedlouho se snad dozvím, jaké další osudy a rány života na všechny postavy této knihy ještě čekají. Těším se.

Tak tohle je obrovské překvapení. Ke knize jsem přistupovala s opatrností, ale po prvních stránkách už jsem se nemohla odtrhnout. Příběh Františka a Pauly mě dostal. Moc bych jim přála společný život. Tak snad v dalším díle. Už teď se na něj těším. (11. 3. 23 - 7 910 - 22)

Moje třetí kniha od autora. Příběh 2 rodin - české a německé odehrávající se v sudetské horské vesnici v létě roku 1945 mě velice zasáhl. Sama žiji v jednom takovém "sudetském domě" - ze vzpomínek babičky jsem si jako dítě nechala často vyprávět o německé rodině, se kterou řadu měsíců žili pod jednou střechou a o té krásné paní, jejíž akvarel dodnes visí u nás na verandě. Když odjížděli, všichni plakali.. Přečetla jsem si pozorně řadu předešlých komentářú a vidím, že většinu příběh přinutil k zamyšlení. Různé pohledy, různé názory - v jednom komentáři rozpaky, na čí straně stát. A to je právě to , za co si autora ( a určitě nejen já) hluboce cením: Nestrannost, nadhled, nenechat se infikovat fanatismem a nesnášenlivostí, pojmy jako kolektivní vina... Ano je to těžké, ale dobří lidé si k sobě dokáží najít cestu. Stejný model se bohužel v dějinách stále opakuje... Také se těším na pokračování příběhu.