Tahle knížka byla můj obrovský rest, který jsem si chtěl přečíst spoustu let. A to i díky tomu, že jsem v minulosti pracoval s několika Armény, kteří po generace žijí na našem území. Došlo i na téma arménské genocidy, v minulosti často pomíjeného brutálního masakru, jenž ani po sto letech není všemi zeměmi uznán jako legitimní… Vše začalo 24. dubna 1915, v době, kdy turecké vojsko bojující na straně Německa utrpělo krutou porážku od Ruska. Vinu přičetlo právě arménské menšině, proti které Turci zahájili trestnou výpravu. Výsledkem byly nepředstavitelné masakry, deportace, znásilňování a ve výsledku skoro 1,5 milionu mrtvých Armenů. Ti, co měli štěstí a přežili, se rozutekli po celém zbytku světa… Franz Werfel napsal opravdu silnou knihu. Katastrofu vyobrazil v podobě Gabriela Bagratjana, Arména po léta žijícího v Paříží, který se souhrou okolnosti vrací do rodného města právě době, kdy Turci začínají s pronásledováním Arménů. Jako důstojník turecké armády z počátku nemůže uvěřit, ale následně se stává vojenským vůdcem 4500 tisíce Arménu ze sedmi sousedních vesnic, kteří se opevní na Mojžíšově hoře – Damlaciku, kde vzdorují tureckým výpadům. Příběh je protkán notnou dávkou psychologie a citových bolístek a vytváří tak žalostnou mozaiku mezilidských vztahů pod temnou předtuchou budoucí zkázy. Mimoto Werfel příběh prostoupil notnou dávkou biblického podobenství, kdy samotná číslovka „40“ odkazuje hned k několika biblickým událostem. No a vzhledem k tomu, že román vyšel roku 1933 je nanejvýš pravděpodobné, že chtěl Werfel jako původem pražský židovský spisovatel upozornit na další blížící se katastrofu jednoho národa, jenž měla tentokrát rozprostřít svůj temný plášť zvláště nad Evropou… Výborná kniha, rozsáhlá a smutná. Snad jen některé pasáže byly trošku rozvláčnější a musím přiznat, že jsem čekal i trošku jiný konec. Ale to nic nemění na tom, že si kniha zaslouží nejvyšší hodnocení.

Příběh udatného boje Arménů, kteří se v létě 1915 vzepřeli nucenému vysídlení (ve skutečnosti vyhlazení), jsem otevřel po vyhnání Arménů z Náhorního Karabachu letos v září. Další z položek dlouhého seznamu arménských národních traumat, přičemž genocida během první světové války je tím největším. Hrdý národ, který již ve 4. století přijal křesťanství a obýval rozlehlé oblasti Kavkazu a východní Anatolie, se ocitl rozdělený mezi carským Ruskem a Osmanskou říší, kterou od konce 19. století uchvacoval turecký nacionalismus. Turci sice tvořili sotva polovinu populace, chtěli mít říši sami pro sebe a zejména radikální Mladoturci si stále častěji kladli otázku, zda "národnostní menšiny nejsou zbytečným zdrojem neklidu a jestli by nebylo nejlepší, kdyby vůbec nebyly". Stačila drtivá porážka osmanských vojsk, záminka o zradě a Arméni "padli do rukou vlastního státu", který se vší efektivitou zorganizoval první genocidu v moderní historii s organizovanými deportacemi, pochody smrti, koncentračními tábory v mezopotámské poušti a půldruhým milionem mrtvých. Franz Werfel (původně pražský Žid) knihu napsal, aby svědectví přeživších "vyrval říši mrtvých". Jaký paradox, že kniha vyšla v roce 1933, kdy se nacisté chopili moci a v následujících letech mladoturecké vynálezy dovedli k mrazivé dokonalosti při "řešení židovské otázky". To vše se ale ve Werfelově románu (bohužel) objevuje spíše okrajově, neboť jeho valná část se věnuje osudu několika tisíc Arménů z vesnic u Antiochie, kteří odmítli odejít jako ovce na porážku a rozhodli se genocidě čelit se zbraní v ruce a opevnili se na hoře Musa Dagh (příběh má historický základ a i proto byla kniha oblíbená třeba mezi obránci varšavského ghetta). Kromě statečnosti a hrdosti je to i příběh o lidské zabedněnosti, závisti, pověrčivosti a hašteřivosti, které dovedou zachvátit jakoukoliv skupinu lidí bez ohledu na to, v jakém se nachází nebezpečí. Venkovské a tradicionalistické prostředí s přirozenými autoritami kněží a několika málo vzdělanců se sráží s pařížským světem Gabriela a Julietty, kteří z něj vyrazili na výpravu za rodinnými kořeny, jež se však ukázala být smrtící pastí. Ústředním tématem je upřednostnění přežití skupiny před osudy jednotlivců, čemuž Gabriel obětuje vše, rozkročen mezi svou rodinu a svůj národ, uchvácený vojevůdcovstvím a zanedbávající strádající manželku a zvlčilého syna. Takových silných postav tam ale není mnoho (přeživší rodina pastora ze Zeitunu nebo dezertér Sargis Kilikjan, odkojený nenávistí k Turkům a vyhořelý celoživotním strádáním), většina jich jen figurky za hranicí karikatury, jejichž osudy (mnohdy rozepsané na mnoho stran) mi byly vlastně lhostejné. Všechno to střílení a hašteření na Mojžíšově hoře na hutných 750 stran úplně nevydá, kniha ale hlavně díky několika silným pasážím o dějinných událostech (např. rozhovor německého duchovního s Enverem Pašou nebo svědectví z tábora Dajr az-Zaur, jakési arménské Osvětimi) stojí za přečtení. (8/10)