"Jediný člověk široko daleko, který se uměl vypořádat se smrtí byla Teta. Jen pro ni měla smrt smysl a stála na svém místě v řádu věcí. Pouze ona si vůči ní zachovávala formu. My, moderní lidé, jsme však tváří v tvář největší události v našem životě ve formě rozhodně nebyli. Stáli jsme před stěžejním bodem všeho pozemského dění bezmocní, nepořádní, zpustlí, nejistí, neurčití, pasivní a zbabělí. Kdo se stavěl k otázce všech otázek oduševněleji? My, takzvaní intelektuálové, kteří ve smrti viděli jen rozklad? Nebo tato prostá kuchařka, jež v ní poznávala nejpozoruhodnější stupeň jasné a zářivé stavby světa? Její představy o této světlé architektuře jsme označovali za dětinské a primitivní. Jenomže my, my jsme neměli ani ty dětinské a primitivní představy, nýbrž jen duchovní nic. Jako zvířata s vyhaslými dušemi jsme se upínali k tradovaným zvyklostem z oduševnělejších časů, abychom nemuseli své mrtvé zahrabávat mlčky a beze zpěvu, jak by si to zasloužili oni i my. Toto poznání mě u dlouhého bdění u mrtvého pronikavě trýznilo." Zprvu je to lehce rozvláčné s docela odhadnutelnou pointou, nic moc nenasvědčuje tomu, co můžete získat, když Werflovi věnujete svou trpělivost a plnou pozornost. Když se necháte vtáhnout pod povrchní hladinu geniálně odvyprávěného příběhu, dostane se Vám přesně takových hlubin a křehkých zákoutí života z víry, kolik máte za život v sobě nastřádaných zkušeností a znalostí o katolické církvi, její historii a hlavně úskalím a záludnostem vnitřního života... úžasná kniha, co vydá svoje krystalický čisté hlubiny jen čtenáři připravenému slyšet boží hlas v tichém ranním vánku :o) Pro Radio Proglas kvalitně načetl Vladimír Hauser. 10/10

Nepříliš snadné čtení zdánlivě banálního životného osudu jedné české služebné-hospodyně. Román lze opravdu označit za jedno z nejlepších autorových děl. Celý příběh má překvapivě poměrně jednoduchovu dějovou linii, proto i první dvě třetiny na dvou stech stránkách působí místy poněkud rozvláčně, ale vše zachraňuje výtečný závěr a gradace celého románu, kde Werfel uzavírá život své hrdinky a v němž řeší otázky víry, naděje a smrti. Celý tento ve své podstatě smutný a depresivní příběh tak dostává nakonec přece jen nadějeplné a radostnější vyznění. Ke knize bych se v budoucnu určitě vrátil, protože jak je pro Werfelovy knihy typické, s každým dalším čtením rozkrývají další a další detaily a významové roviny. (292) "Jako je zrození bolestným tajemstvím mezi matkou a dítětem, tak je umírání bolestným tajemstvím mezi stvořitelem a stvořením. Je zařízeno, abychom na první zapomněli a druhé již nesměli prozradit. "