Čtyřicet dnů

Tahle knížka byla můj obrovský rest, který jsem si chtěl přečíst spoustu let. A to i díky tomu, že jsem v minulosti pracoval s několika Armény, kteří po generace žijí na našem území. Došlo i na téma arménské genocidy, v minulosti často pomíjeného brutálního masakru, jenž ani po sto letech není všemi zeměmi uznán jako legitimní… Vše začalo 24. dubna 1915, v době, kdy turecké vojsko bojující na straně Německa utrpělo krutou porážku od Ruska. Vinu přičetlo právě arménské menšině, proti které Turci zahájili trestnou výpravu. Výsledkem byly nepředstavitelné masakry, deportace, znásilňování a ve výsledku skoro 1,5 milionu mrtvých Armenů. Ti, co měli štěstí a přežili, se rozutekli po celém zbytku světa… Franz Werfel napsal opravdu silnou knihu. Katastrofu vyobrazil v podobě Gabriela Bagratjana, Arména po léta žijícího v Paříží, který se souhrou okolnosti vrací do rodného města právě době, kdy Turci začínají s pronásledováním Arménů. Jako důstojník turecké armády z počátku nemůže uvěřit, ale následně se stává vojenským vůdcem 4500 tisíce Arménu ze sedmi sousedních vesnic, kteří se opevní na Mojžíšově hoře – Damlaciku, kde vzdorují tureckým výpadům. Příběh je protkán notnou dávkou psychologie a citových bolístek a vytváří tak žalostnou mozaiku mezilidských vztahů pod temnou předtuchou budoucí zkázy. Mimoto Werfel příběh prostoupil notnou dávkou biblického podobenství, kdy samotná číslovka „40“ odkazuje hned k několika biblickým událostem. No a vzhledem k tomu, že román vyšel roku 1933 je nanejvýš pravděpodobné, že chtěl Werfel jako původem pražský židovský spisovatel upozornit na další blížící se katastrofu jednoho národa, jenž měla tentokrát rozprostřít svůj temný plášť zvláště nad Evropou… Výborná kniha, rozsáhlá a smutná. Snad jen některé pasáže byly trošku rozvláčnější a musím přiznat, že jsem čekal i trošku jiný konec. Ale to nic nemění na tom, že si kniha zaslouží nejvyšší hodnocení.

Pro mě velké zklamání. Kniha se čte velmi těžce, velmi často přečtu stránku, aniž vím, co jsem četl, a musím číst znovu. Autorův styl je totiž tak nudný a nezáživný, že do četby jsem se musel nutit, abych knihu vůbec dočetl. Werfel často sklouzává do úvah a rozjímání a připadám si jako na nějaké šíleně nudné přednášce, nebo spíš uspávacího monologu. O tématu arménské genocidy se tak paradoxně ani moc nedozvídáme, protože autor to zajímavé a podstatné jednak nevystihl nebo vůbec nepopsal, druhak to utopil a rozmělnil na 750 stranách. To zajímavé by se našlo snad na méně než 100 stranách. Chopit se románu jiný spisovatel a z jiného konce, mohlo by se jednat o úchvatné vyprávění na 200-250 stranách. Další kritiku si neodpustím na překladatele. Přestože Werfel se vyjadřuje velmi rozvláčně, literárně, Hanuš Karlach mnohdy tento styl ještě przní a používá takové obraty jako např. "Už nějakou dobu mám nevývratný pocit, že..." (str. 737). Nevadí mi tlusté knihy, podstatné je, že jsou o něčem, že jsou zajímavé, čtivé. Ani jedno neplatí o této bichli. 40%, 14.2.2016. Dodatečně jsem narazil na webu http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7416 na článek "Nad překladem románu Franze Werfla Čtyřicet dnů hory Mojžíšovy" od odborníků z jazykového ústavu Akademie věd. Ti poukazují na kvalitu Karlachova překladu. Pro mě a pro potencionální budoucí čtenáře je článek výbornou ukázkou, jak jazykově kostrbatý, přesto odborně správný, je originál i překlad. Pro běžného čtenáře však nečitelný, nepochopitelný (např. spojení zajíkavý krok).