Ke Ztracenému světu jsem se vrátil téměř po čtyřiceti letech. Důvodem bylo porovnat reálie tohoto románu s cestopisem Kurupira Jaroslava Mareše. Výsledek předčil moje očekávání. Těch nezpochybnitelných detailů a spojnic bylo tolik, že si myslím, že pan Mareš skutečně objevil tu správnou horu. A. C. Doyle měl s určitostí velmi dobrého informátora, kterým byl nejspíše P. H. Fawcett, jenž mu Amazonii a...
Ke Ztracenému světu jsem se vrátil téměř po čtyřiceti letech. Důvodem bylo porovnat reálie tohoto románu s cestopisem Kurupira Jaroslava Mareše. Výsledek předčil...
Ke Ztracenému světu jsem se vrátil téměř po čtyřiceti letech. Důvodem bylo porovnat reálie tohoto románu s cestopisem Kurupira Jaroslava Mareše. Výsledek předčil moje očekávání. Těch nezpochybnitelných detailů a spojnic bylo tolik, že si myslím, že pan Mareš skutečně objevil tu správnou horu. A. C. Doyle měl s určitostí velmi dobrého informátora, kterým byl nejspíše P. H. Fawcett, jenž mu Amazonii a okolí stolové hory popsal do nejmenších podrobností. Samotný příběh byl dobrý, jen bych vypustil zalidnění Země Maple Whitea humanoidními bytostmi. V kapitole, kde indiáni, s drobnou pomocí Angličanů, vyhubí bojovníky kmene opolidí a přeživší uvrhnou do otroctví jsem si představoval vyděšené tváře liberálů. Sám jsem se při četbě přihlouple uhihňával. Ta myšlenka, že se na zastrčené stolové hoře udržely jinde vyhynulé formy života je prostě geniální.
Citace: Budete se tomu smát, mladý příteli, ale na mou čest, mohl to být jeho příbuzný. Nevěřil bych tomu, kdybych to neviděl na vlastní oči. Starý opočlověk, zřejmě náčelník, vypadal jako rudohnědý Challenger. Co má profesor, měl v trochu větším i on - stejně krátké tělo, široká ramena, vypouklá prsa, žádný krk a na bradě husté vousy, které se mu valily přes prsa. Huňaté obočí a stejný pohled v očích, jako když profesor říká: "Co vlastně chcete?"
Číst více
Číst více