(audiokniha) Tato kniha pro mne byla příjemným návratem do nádherného dětství, ve kterém jsem po celé dlouhé roky snila o velkém dobrodružství ;-). A i když zůstalo jen u toho snění, bylo to i přesto moc hezké. Pokud jde o tuto knihu, kdysi jsem viděla její filmovou verzi z roku 1992 a také seriál z let 1999 až 2002, který však očividně v češtině či slovenštině odvysílaný nebyl? Obojí se mi líbilo, ale kniha se mi dostala do rukou až nyní a je úplně jiná, než jak jsem si ji představovala na základě obou zfilmovaných verzí. Ovšem Malone a lord Roxton jsou sympaťáci i zde ;-). Příběh jako takový pojednává o výpravě profesora Challengera, kterému po jeho návratu z povodí Amazonie nikdo nechce věřit, že by tam mohl existovat jiný, dávno ztracený svět. Přes všechny tyto překážky se mu ale podaří zorganizovat novou výpravu, které se vedle již dvou výše zmíněných zúčastní také profesor Summerlee. A dobrodružství může začít! ;-) Víc už prozrazovat nebudu, jen bych ještě na závěr chtěla poznamenat, že se mi líbil tak trochu otevřený konec, který je příslibem dalšího pokračování ;-).

Ke Ztracenému světu jsem se vrátil téměř po čtyřiceti letech. Důvodem bylo porovnat reálie tohoto románu s cestopisem Kurupira Jaroslava Mareše. Výsledek předčil moje očekávání. Těch nezpochybnitelných detailů a spojnic bylo tolik, že si myslím, že pan Mareš skutečně objevil tu správnou horu. A. C. Doyle měl s určitostí velmi dobrého informátora, kterým byl nejspíše P. H. Fawcett, jenž mu Amazonii a okolí stolové hory popsal do nejmenších podrobností. Samotný příběh byl dobrý, jen bych vypustil zalidnění Země Maple Whitea humanoidními bytostmi. V kapitole, kde indiáni, s drobnou pomocí Angličanů, vyhubí bojovníky kmene opolidí a přeživší uvrhnou do otroctví jsem si představoval vyděšené tváře liberálů. Sám jsem se při četbě přihlouple uhihňával. Ta myšlenka, že se na zastrčené stolové hoře udržely jinde vyhynulé formy života je prostě geniální. Citace: Budete se tomu smát, mladý příteli, ale na mou čest, mohl to být jeho příbuzný. Nevěřil bych tomu, kdybych to neviděl na vlastní oči. Starý opočlověk, zřejmě náčelník, vypadal jako rudohnědý Challenger. Co má profesor, měl v trochu větším i on - stejně krátké tělo, široká ramena, vypouklá prsa, žádný krk a na bradě husté vousy, které se mu valily přes prsa. Huňaté obočí a stejný pohled v očích, jako když profesor říká: "Co vlastně chcete?"