Sto devětadevadesát schodů

Fabera mám rád. Jeho kultivovaný jazyk a podání příběhu. Dvě novely, první velice krásná, lidská a s nečekaným vyústěním. Příběh v příběhu. Druhá nic neříkající, nudná, hrající v závěru na city člověka. Nicméně si myslím, že Faber nezvládl pointu. A v příběhu je prázdno, i když snaha o vykreslení úzkého okruhu osob je značná. Faber si vybral neatraktivní prostředí, ať už se jedná o jednu, či druhou novelu. Minoritní okruh čtenářů jistě ocení archeology a vokální těleso, ale převážná většina se bude mírně ztrácet a pohánět děj urychleně vpřed. Což je škoda a knihu tato zrychlená čtenářova energie devalvuje. Za Sto devětadevadesát schodů bych byl schopen udělit plných 5 hvězd, ale za Kvintet Courage sotva dvě... Matematicky tedy kniha dějiny nepřepsala.

Těžko se nyní začítám, i tady jsem se nemohla hned ponořit do příběhu. První novela byla taková poznávací (od autora jsem ještě nic nečetla), něco jsem čekala a bylo to jinak. A nebyla jsem nijak nadšená (ale přičítám to i mojí menší soustředěnosti). Druhou psychologickou sondu do nitra hrdinky a izolovaného hudebního souboru, tu jsem si už užívala víc. Bavila jsem se a bavily mě zejména ženské postavy. Jen by mě opravdu zajímalo, co se stalo Catherine té noci v lese... Ať to bylo cokoliv, její proměna mě potěšila.