Kniha zvláštních nových věcí

Tahle kniha je znepokojivou sondou do budoucnosti lidstva. Příběh plyne poklidným tempem a odhaluje z naší lidskosti to, co bychom raději zatajili před jinými lidmi... Faber je neutrální sci-fista. Jeho vyjádření budoucnosti je milé, i když zároveň bolestivé. On se nestará o vědeckost. On popisuje budoucnost naší společnosti. Není nereálná, není ani příjemné to zjišťovat. V podstatě je příběh banální. Možná již mnohdy použitý v povídkách, či snad i románech. Jen ten přílišný důraz na víru je tu jaksi navíc... Jak já jsem pochopil, Faber nás donutí nahlédnout do našeho nitra. Odhalit naši dobrotu i zlobu. Vyznat se. A pochopit. Z hlediska literárního tomu všemu chybí kapka většího napětí. Ale ono tam je. Ale Faber ho umí umě skrývat. Ono totiž o napětí nejde v první řadě. V první řadě jde o každého z nás......

Dočteno. Moje první setkání s panem Faberem a jeho krásným jazykem. Uf. Už si ani nepamatuji, kdy jsem se takhle cítil. Připadal jsem si jako Bastian v Nekonečným příběhu. Vtáhlo mě to do děje a jako bych tam byl s nima. S Peterem i s Beatrice. V jejich světě. Držel jsem jim palce, smál se a cítil jejich vzájemnou lásku, trpěl s nimi, občas nemohl spát, protože myslel na Oázany a jejich úděl. Zvláště pak na Milovnici Ježíše 5. Někdy jsem i nahlas nadával, že ta kniha je zlá a že se tohle nesmí stát, proboha! Poslední dvě kapitoly už jsem jen vzlykal a brečel. A teď? Teď si jen otírám slzy, že to celé končí.