Stíny zlatých srdcí

Když jsem hleděla do mrtvých očí svého otce, myslela jsem si, že je po všem. V určitém slova smyslu i bylo, jenže jak se říká: jedny dveře se zavírají a druhé otevírají. A mně se otevřely brány do světů, o jejichž existenci jsem věděla pouze z knih. Zpočátku jsem byla nadšená, ale euforie z toho, že jsem napůl dračice, rychle vyprchala. Příběhy nejsou takové, jak o nich čteme v knihách. Světy stvořené díky múzám a drakům se zrovna moc nepodobají knižním předlohám. Jsou děsivější. Temnější. Proto jsem se rozhodla, že se od nich budu držet dál. Jenže člověk míní a okolnosti mění. Když se k mým nohám skutálela hlava Sněhurky a její prázdný pohled se mi vryl pod kůži, nikdo se mě neptal, jestli chci být vtažená do dění, kterému nerozumím. Vytrhli mě z mého života a postavili před minulost, která otevírala svůj hrůzostrašný chřtán a bylo jí jedno, že se nechci nechat spolknout. Bohužel pro ně… já se tak lehce pozřít nedám. A měla jsem v plánu to dokázat i černoocasému draku. Muži, který se mě snažil pohledem přišpendlit na místě a zpočátku mi nevěřil. Muži se zjizvenou tváří.