Na rozdíl od Pasažéra mi tenhle dvousetstránkový rozhovor přišel trochu na sílu. Aliciiny myšlenky a náhledy jsou zajímavé, ale celé je to podáno s mnohem větší přímočarostí, než by člověk čekal – jako by to ani nenapsal tentýž autor. Vlastně si moc nejsem jist, proč to napsal McCarthy takto – rozumím tomu, že je autor skeptický vůči psychologii a psychiatrii (kdo by taky nebyl) a že jej příliš nezajímá psychologizování (jak jinak), ovšem coby beletrizovaná filozofická disputace text působí rozpačitě – nejde o to, že dr. Cohen pro Alicii není rovnocenným diskuzním protějškem, ale on v podstatě neustále působí prakticky jako úplný pitomec (jak ostatně naznačuje v doslovu i L. Nagy). Oproti tomu Alicia sice říká zajímavé věci, ale coby postava nevychází z rozhovoru až tak geniálně, jak by dle všeho vycházet měla. Autorův skeptický pohled na svět a jeho subverzivní kritika intelektuálních konceptů jsou mi sympatické atd. Ovšem většina hardcore filozofických témat, které se v knize probírají, odpovídají svojí úrovní podání dejme tomu bakalářskému semináři na filozofii – očekával bych tedy, že dr. Cohen bude přinejmenším na téhle rovině reagovat jako inteligentní a vzdělaný psychiatr, přitom se neustále projevuje jako ignorant & nechápavý imbecil. Je to součástí hry? Hraje to na Alicii? Hraje to McCarthy na čtenáře? Ale proč tak křiklavě a za jakým účelem? Vždyť i se subtilnějším, dejme tomu realističtěji podaným způsobem by autorský záměr vynikl – domnívám se, že dokonce mnohem lépe. Vlastně mě jeden důvod napadá: McCarthy v některých svých knihách parafrázoval populární žánry a vytvořil tak jejich svérázné antiverze – v tomto případě by tedy mohlo jít o pervertovanou variantu na Sherlocka Holmese, kdy superinteligentní Holmes dojde k mezím lidského chápání (které je vlastně omezené už samotným intelektuálním nástrojem – tedy jazykem, jenž svět "pouze" zrcadlí a jejž Alicia/McCarthy ironicky označuje jako prastarou nákazu), načež rezignuje na úplné a konzistentní poznání, přičemž natvrdlý dr. Watson se prostě nemění – přes veškeré své vzdělání a zkušenosti je zkrátka neustále úplně mimo... Kromě toho jsou v knize drobné nekonzistence, které spolu s až příliš jednoduchými efekty, jak působit na čtenáře (či na dr. Cohena?), vedou k nejistotě ohledně dotaženosti (třeba nechápu, proč když Alicia mezi svými intelektuálními vzory uvádí Hypatii, tak na další dotaz, zda má mezi oblíbenci nějakou ženu, zmíní jen Emmy Noetherovou). Řada detailů mě ovšem opravdu pobavila: např. jak vtipným způsobem relativizuje hrdinka vliv J. von Neumanna na přijetí Gödelových vět (John prostě jen potřeboval dát všem nahlas vědět, že Gödelovu přednášku pochopil).

Za mě je tahle pozdní dilogie svým způsobem vrcholem McCarthyho tvorby. Jasně, spousta čtenářů bude mít asi se Stellou Maris problém, s tou formou nekonečnýho dialogu. Ale mě to bavilo, a i když jsem množství těch matematických úvah nerozuměl, tak celkový obraz a takový ten tah těch dialogů mě naprosto vtáhl. Ty rozhovory jsou brilantní, něco se vzhledem k Pasažérovi vysvětlí, ale ve své podstatě je Stella Maris víceméně labutí píseň autora o tom našem vezdejším bytí, o strachu z budoucnosti, ale i o životě, o okouzlení tím vezdejším světem a to jak tím takzvaně "viditelným", tak tím fyzikálním a ryze abstraktním matematickým. Není to zadarmo, tahle četba, už s Pasažérem jsem měl docela problém a knihu jsem na poprvé odložil a vrátil se k ní až po půl roce. McCarthy není autor, který by psal jen tak s plezíru, naopak je to autor neustále hledající a to touhle dilogií jasně potvrdil. Kloubok a paruku dolů před skorem devadesátiletým ale zřejmě do konce života žasnoucím a zároveň pochybujícím autorem. Autorem, který se nebál riskovat a jít proti očekávání a přitom nic neslevit ze své originality. Je to jiný McCarthy, ale zároveň lze souhlasit s těmi nemnohými hlasy, že Pasažer a Stella Maris jsou svým způsobem vrcholem autorovy tvorby a jeho filozofie a náhledu na svět. Doporučuji.