Stávám se sám sebou

Yaloma mám ráda. A i kdybych tohoto autora kdysi náhodou neobjevila v knihovně prostřednictvím knihy Lži na pohovce, setkala bych se s ním určitě jen o něco později. Přestože se nakonec psychoterapii profesně nevěnuji, z jeho děl čerpám spoustu inspirace pro svou práci i do života a nenechala jsem si utéct žádnou jeho knihu. V těchto vzpomínkách Yalom svým čtenářům poskytuje intimní a poutavý vhled do způsobu, jakým myslí, cítí a žije. Hned na začátku cituje z Dickense: „Protože jak se stále víc blížím ke konci, putuji kruhem stále blíž k počátku. Zdá se, že je to jakési uhlazování a příprava cesty. Mého srdce se nyní dotýká mnoho vzpomínek, které dlouho spaly...“ Je neskutečně otevřený. Ve své knize dělá totéž, co ve své soukromé praxi, na prvním místě je u něj autenticita, navazuje vztah: dělí se se čtenáři nejen o své vzpomínky, ale i obavy, selhání, co ho těší, kde čerpal inspirace a jak přemýšlel při psaní jednotlivých knih (už teď vím, že si je určitě postupně přečtu znova). Díky jeho schopnosti sebereflexe dává nahlédnout i pod pokličku prožívání stáří a s ním souvisejících neduhů. Podle I. Yaloma v životě prožíváme dva strachy z opuštění. Jeden z nich je strach ze smrti, který se obvykle objevuje ve zlomových okamžicích, nebo na sklonku života. „Smrt je něco jako určitý druh přednášejících. Neslyšíte, co říká, dokud si nesednete do první řady.“ Konečnost života vybízí k tomu, abychom ho prožili s co největším smyslem. A čím dřív si to uvědomíme, tím lépe, protože můžeme ještě něco změnit. „V Pohledu do slunce popisuji koncept „zčeření hladiny“ jako způsob, jak zmírnit úzkost ze smrti. Každý z nás, často nevědomky, vytváří soustředné kruhy vlivu, které mohou zasáhnout jiné lidi v příštích letech, dokonce generacích. Vliv, který máme na jiné, se předává podobně jako čeření na hladině rybníka, které se šíří stále dál, až už není vidět, ale na nanoúrovni stále pokračuje.“ Právě v Pohledu do slunce se můžeme dočíst: „Z tohoto světa si nemůžete s sebou vzít nic z toho, co jste dostali; můžete si odnést pouze to, co jste dali.“ A tuto knihu napsal starý moudrý muž, jehož moudrostí a myšlenkami se můžeme inspirovat. „Často se sám sebe ptám: Proč stále přijímáš pacienty? … Je to tím, že svou práci mám příliš rád na to, abych se jí vzdal dřív, než budu muset. Cítím, že je výsada být zván do intimního života tolika lidí, a po tolika desetiletích si myslím, že v tom možná začínám být dobrý.“ “…ten poslední odstavec, k němuž se blížím ve mně budí strašné výčitky. Vždycky jsem měl v hlavě štos knih, které čekaly, až je napíšu, ale už to tak není. Cítím, že jakmile dokončím tuto knihu, další už na mě nebude čekat.“ Těžko se mi s tím smiřuje, ale nezbývá než zatleskat. Díky za všechny ty knihy a za tu možnost být zas o kousek blíž.

Přečetla jsem většinu knih tohoto známého psychiatra a pokaždé to byl mimořádný čtenářský zážitek. Velmi mě potěšilo, že i jeho autobiografie je stejně čtivá, místy dojemná a určitě inspirující. Těch vydařených celoživotních vztahů není tolik, o to víc potěší, že ten, kdo pomáhá lidem najít smysl života, často také tápal, ale přesto si ty správné postoje k životu uchoval. Doporučuji nejen příznivcům Irvina Yaloma, ale všem kdo se nebojí bilancovat vlastní život, i když to nemusí být vždy příjemné...