Autor v knize řeší asi nejtěžší "problém" lidské existence - vědomí a strach z vlastní smrtelnosti, jako (danajský) dar za vědomí sebe sama. Knihu zahajuje aforismus Rochefoucalda: "Ani na slunce, ani na smrt se nepodíváš zpřímá". Yalom to vidí jinak a doporučuje se postavit smrti stejně jako jiným druhům strachu. Kdybychom popřeli smrt, nezbavili bychom se zároven smyslu existence? Autor popisuje mnoho pacientů, kterým nepříměřený strach ze smrti narušoval plnohotnotné proživání přítomného života, rovněž se v knize zabývá nejrůznějšími strategiemi a obrannými mechanismy, které původní strach ze smrti transformují do jiných úzkosti, strachů nebo somatických projevů. Pacienty nepopisuje formou "suchých" kazuistik, ale velmi lidsky, jako příběhy osob, kterých si váži a kterým rozumí. Kniha obsahuje mnoho odkazů k významným filozofickým, literárním i filmovým dílům, a je rovněž upřímnou zpovědí strarého člověka, pro kterého se smrt stává realitou.

Hodně jsem se na knihu těšil, mimo to, že má nádhernou obálku má mimořádně zajímavou anotaci. Avšak něco mi tam chybí. Děsně se mi líbí jeden výrok, který jsem tu četl kdesi pod sebou: "cítím, že kniha je dobrá víc, než jsem si z ní dokázal vzít já". Autor je bytostný realista, skeptik a agnostik. Nemá vůbec žádnou víru v cokoliv posmrtného a jeho terapie tak spočívá v úplně něčem jiném, než v čem bych ji hledal já. Snaží se většinou lidem poskytnout útěchu z toho, že to že je smrt nevadí, protože pak už nebudeme vnímat, po smrti nemáme city, když je smrt nejsem já atd. Ale já věřím v posmrtný život, byť neuznávám pro sebe žádné náboženství. Spiritual not religious! Navíc popisem vnímání smrti umírajícími mi kniha přišla i z větší části značně děsivá a zneklidňující, já vlastně nevím, jak by to čtenáře mohlo uklidnit. Ještě že jsme se tím nenechal zviklat :) Dám 3*** po své pocitové stránce, protože je autor terapeut a věřím, že dobrý, však nic pro mě.