Stará postel

Pln dojmů to musím ze sebe dostat (mluvím tedy o názoru). 1. alternativa: Ludvík Vaculík je strašný nemrava, nestyda, "kurevník", drzoun drzá a ještě to všechno, co v sobě má chlípné, popisuje a jde s tím na veřejnost. No je to pornografie, no je, i když říká, že není. Je. A pak: jak musela jeho žena a jeho děti trpět, když jí tohle všechno nejen dělal - s jinou, ale ještě to psal a fotil... Je to hnus. Chápu všechny, kterým se to tak může zdát. 2. alternativa: Ludvík Vaculík je chlap z masa a kostí, v němž dříve touha, vášeň, chtíč a to zejména vášeň v užívání života. Neustále ho to překonává, on podléhá a našel ženu, která byla stejně naladěna, čímž došlo k jedenáctiletému mimomanželskému vztahu, kde to to jiskřilo a hladina touhy, vášně i "perverzity" byla na podobné rovině. Aniž bych schvaloval všechny důsledky a samotný fakt takového mimomanželského vztahu, nezbývá mu, než prostě závidět. Takové naladění člověk hledá celý život a má životní štěstí, když se mu to podaří s vlastní ženou. Přikláním se jednoznačně k druhé alternativě. A teď to nejdůležitější: Není to pornografie. Ta by totiž byla pro efekt, povrchní, samoúčelná, bez jakékoliv další hodnoty - například estetické, kterou u opravdové pornografie hledat jen těžko nebo zřídka. A tady je literární skvost: do toho čtenář (posluchač ČRo) vpluje jak po másle, ona "sprostota" se stane jaksi samozřejmou, Vaculík se sexualitou pracuje jako s nejpřirozenější vrstvou života, tedy, jak opravdu je - bez ohledu na kulturně podmíněné konvence. Opravdu sebe i čtenáře/posluchače vrací k nejpřirozenější přirozenosti, vlastně do pravěku. Nad tím se prostě nejde ani pohoršovat. Jde jen litovat, že jsme se konvencemi svázali a tuto složku našich životů neumíme/nesmíme prožívat tak otevřeně, tak samozřejmě a tak niterně. Vaculíkovi se totiž podle mě podařilo pojmenovat, a ve všech těch variantách sexuálních praktik, ale i variantách jejich zasazení do situací (i mimo starou postel) ty nejniternější touhy, obavy a úvahy, které podle mne mají všichni muži (a možná i ženy - ale tady si povzdechávám s Vaculíkem, škoda, že takovouhle chytrou a niternou knihu nenapsala nějaká žena, s chutí bych si to přečetl, jak to vnímají. Nebo o ní nevím.) Možná si to ani nepřiznáváme, možná to patří k našim tajným snům, nevyřčeným, pubertálním, možná právě tohle bychom nikdy nechtěli....to všechno patří k originalitě každé osobnosti, každého žitého mužského života. Těch kapitol je naštěstí tolik, že jako celek se tu zjevuje sexualita v jakési komplexnosti, včetně jejích vrcholů i směřování k utlumení a konci. Ale bez lítosti, ze všeho pro Vaculíka pramení nějaké přirovnání, nějaké poučení, nějaké pochopení, nějaký PRŮNIK (nesexuální) za oponu mužství (i trochu ženství), PRŮNIK k nějakému principu. O kterém víme, ale bojíme se ho vyslovit, nebo si ho neuvědomujeme. V tomto smyslu myslím, že je to text s obrovským přesahem. Do zákulisí mysli i chtíče každého muže. A pak je tu ještě jedna stránka. která je nekonečně zábavná a krásná: je to vytříbený jazyk, je to jazyk hledačský, jazyk novátorský, varianty názvů pohlavních orgánů, spojení, atd. jsou chytré, dokonce s odkazy ke mytologii i normalizační současnosti. A jejich samozřejmé používání je právě zábavné. A do toho musím ještě připočíst téměř okouzlení z toho, jak Vaculík dokázal popsat prostředí, okamžiky, světla, barvy, chutě, jak je to celé plnokrevné a plné života. Tož, milý Mistře, díky za to, že jsem se mohl vnitřně odhalit.

No dávám 5 hvězd na tehdejší poměry to byl asi šok na mě už je to trochu moc a to nejsem puritán