Český snář

Přečtena znovu po 25 letech. Tehdy jsem ji četl bez bližší znalosti Vaculíkova života z jiných knih, jedině Sekyru jsme měli doma. Dnes mi už kousky ze Snáře, ale i dalších knih fejetonů z osmdesátých let, víc zapadají do celkové mozaiky. A mrzí mě, že jsem si třeba právě Snář nepřečetl znovu o 10 let dřív, protože některým kouskům skládanky nerozumím a chtěl bych znovu pana Vaculíka potkat a zeptat se na ně, třeba na veletrhu Svět knihy, kde už ho nikdy neuvidíme... A zase se mi při čtení několikrát stalo, že jsem se tak do knihy zabral, až jsem přejel stanice metra, kde jsem měl vystupovat :-)

Strašně nudná kniha. Sem tam záblesk zajímavosti, ale v poměru k počtu stran a absolutně banálních informací mi to nestačilo. Chápu, že pro určitou skupinu lidí má kniha hodnotu, ale literární hodnotu v tom nevidím. Prostě knížka o ničem a ještě napsaná rozplizle a nijak zvlášť senzačně. Osobně na knize nevidím opravdu nic zajímavého. Myslím, že ten původní deník měl poznat vášnivějšího editora. Mohlo jít o zajímavých 150-200 stran, takhle se většina čtenářů musí prokousávat 450 stranami, aby zjistila, že se vlastně nedoví nic tak zásadního, co už bychom stejně tak nějak dávno nevěděli z vyprávění, dokumentů, filmů, seriálů i jiných, daleko záživnějších knih. ' Na Český snář jsem se těšila, tak jsem asi očekávala až příliš.